Blog slaví druhé narozeniny! A jak se mi vlastně daří?

Ahoj všichni. Zdravím vás po opravdu dlouhé době! Najde se ještě vůbec někdo, kdo si pamatuje můj příběh? Čtou se v dnešní instagramové a facebookové době ještě vůbec takové blogy? Já si čas od času něco přečtu a vždycky mě potěší, když se někde vynoří něco povzbudivého, popřípadě méně povzbudivého, ale k zamyšlení.

No, ze mě bohužel nic takového jaksi nepadá. Nebudu lhát, teď mi bylo prostě nejlépe v mé vlastní ulitě, kdy člověk svůj život sdílí jen s těmi nejbližšími. V lednu 2019, kdy jsem tento blog zveřejnila, tomu ale bylo jinak. Nacházela jsem se téměř v závěru chemoterapií, měla toho dost za sebou, ale i dost před sebou. Optimismus mě úplně neopouštěl, ale pomalu mi přestávalo být do zpěvu. Takové místo, kde jsem se mohla ze všeho vypsat (a doufat, že tím můžu třeba i povzbudit někoho dalšího), mi v mnoha ohledech pomohlo. Nebylo by tedy ode mě úplně fér, abych odsud jen tak tiše zmizela. Protože já jsem nezmizela. Jsem tu. Tak proč o tom nenapsat?

Lucka nyní

Takže… Co je nového? V dubnu letošního roku to budou dva roky od chvíle, kdy jsem absolvovala poslední ozařování. Jsem tedy rok a třičtvrtě po ukončení léčby a dalo by se říct, že žiju na první pohled úplně obyčejným životem na mateřské. Zkrátka, pokud někdo očekává, že se tu teď dočte nějaké strhující a napínavé čtení plné senzací, toho rovnou asi zklamu. Já si ale myslím, že lepší pokračování našeho příběhu bych si stěží mohla přát!

Lucka před dvěma roky

Už jenom proto, jaké mám kolem sebe super lidi, přírodu, zvířata, zkrátka prostředí, ve kterém můžu žít. S postupem času ale čím dál tím víc vnímám takové ty zdánlivě obyčejné drobnosti, ze kterých se raduju, i když se třeba jinak nedaří. Když se ráno všichni sejdeme u jednoho stolu. Když Ota svým kafem provoní dům. Z plné kapsy šípků, které jsme s dětmi natrhali.  Jak se na nás z krbu dívá moudrá sova vysochaná od dědy. Když vyjdu ven a prostě se nadechnu čerstvého vzduchu. Občas si připadám, že jsem úplně malá a ty dospělácké starosti, jako bych někam odložila.  

Na druhou stranu mě ale neopouští nejrůznější strachy. Takoví bubáci, kteří umí vyplavat na povrch a hlodat – když přijde únava, tlaky v místech, kde jsou jizvy po uzlinách, nebo mám v dohledné době navštívit doktora. Kontrolu na hematologii jsem měla loni v červnu a nebudu lhát, dlouho dopředu mi z ní šla hlava kolem. V ordinaci mi srdce jelo jako blázen, přestože jsem žádné objektivní problémy nepociťovala. No, ten kámen, co mi spadl ze srdce, když veškerá vyšetření dopadla dobře, byl zase obrovský.

Zkrátka stačí málo, vybaví se mi nějaká vzpomínka a svět vnímám asi následovně: „Dneska je sice všechno OK, ale zítra už to tak být nemusí, jako se mi to už jednou stalo“. Pak si ale řeknu: „Co blbneš? Podívej se, co jsi zvládla. Co zvládlo tvoje tělo i hlava. Co zvládla tvoje rodina. Podívej se, co všechno zvládly tvoje děti“. 

Naštěstí však můžu říct, že rok a třičtvrtě od konce léčby, jak čas plyne, se čím dál tím víc nacházím někde uprostřed té široké škály nejrůznějších pocitů. Řeším spíš úplně běžné každodenní věci a dost často si ani nevzpomenu, že jsem se kdy s nějakým Hodgkinem potkala. Shrnula bych to tak, že se umím asi víc radovat, občas se víc bojím, ale zase vím, že člověk dokáže i nemožné, když na to přijde.

Co se týče fyzické stránky, funguju zkrátka jako máma, která má děti rok a půl od sebe, domácnost a pohybuje se na statku. Samozřejmě se objevují období, kdy si připadám pomalejší a jsem unavená. Nedokážu ale popravdě odpovědět, jestli bych na tom byla lépe, kdybych neměla za sebou to, co za sebou mám. Možná bych na tom byla líp, možná hůř, kdo ví? Každopádně, když energie mizí, snažím se na sebe nebýt tak přísná. Taky si musím dávat pozor na to, abych pořádně jedla (ty správné věci) a odpočívala (každá malá chvilka se počítá). Pak bych ještě zmínila nejrůznější tlaky na krku a hrudníku - ty sice přichází málokdy (třeba při změně počasí), ale tím více jsou doprovázené fičákem v hlavě.

Žiju si tedy v tom našem světě, koukám na děti a každý den se nestačím divit, jak rostou před očima. Jak si jsou podobní a zároveň je každý jiná osobnost. Tolik mě toho učí! Jak rostou, přicházejí nové a nové situace, na které nás žádná škola na světě nemůže připravit. Samozřejmě se dost často vezu na vlně "kuchyň, hromady prádla a tak dále a tak dále", stejně jako je každodenním chlebem různé utěšování, vysvětlování, foukání na bolístky a lepení náplastí s piráty a princeznami. Prakticky neustále se u nás něco čte, takže se tu často sejde docela pěkná partička – od Myšpulína ze Čtyřlístku, přes Lisu z Bullerbynu, Pipi Dlouhou punčochu, Ferdu mravence, až po kouzelného ptáka Zymyrika. Průběžně si doplňuji vzdělání i co se týče techniky a už si tolik nepletu buldozer s bagrem. Nejlíp je nám všem ale venku, ať už v létě běháme bosky po pískové jízdárně, na podzim nám bláto u maštale vcucává holínky, nebo se jdeme prostě jen tak projít, ale zasekneme se u nejbližšího zdroje klacků (protože prostě mečování). Jsem opravdu moc a moc ráda, že můžeme trávit čas u nás na statku, kde je stále co na práci, ale také plno dobrodružství. 

Od doby, co jsem měla na hlavě ježka, se mi samovolně vystřídalo mnoho „zajímavých účesů“. Nijak jsem jim nebránila, chodila s nimi ven a nestyděla se, což považuju za velký důkaz, že jsem se začala mít víc ráda taková, jaká jsem. Postupně se měnily, až jsem se teď někdy podívala do zrcadla a řekla si „Jo, tak takhle si tě pamatuju z dřívějška“.

Za celou dobu jsem neodjela do lázní, ani jsem se nepodívala k moři, za to jsem byla s holkama na víkendu v „lázních“ a se svým mužem na horách, z čehož čerpám pozitivní energii snad ještě teď po roce. V létě jsme si sjeli mojí srdcovou Otavu a taky jsme se ujistili, že na výletech už je s dětmi poměrně legrace. 

Nezazářila jsem na žádných závodech, ale musím říct, že s našimi koňskými kamarády jsme zažili spoustu pěkných chvil. Jak jen to jde, snažím se s nimi být, nebo alespoň se u nich s dětmi pohybovat. Pořádně do těla si na jízdárně dáme jen málokdy, což se ale ve finále ukazuje jako docela dobrá cesta – když je možnost, zkusíme něco víc, ale většinou pracujeme relativně krátce a ideálem je skončit v tom nejlepším. A taky to funguje. I když už se moc těším, jestli jednou bude času (a síly) více. Pro ten případ průběžně louskám nejrůznější knížky o koních, abych nebyla úplně mimo a Adéla mě nemusela vysypávat na hlavu, aby se mi rozsvítilo. Psáno samozřejmě s nadsázkou, ale kdo zná naši Áďu, ví, že základ je reálný. A stejně bych ji za nic na světě nevyměnila!

Co ještě napsat? Snad jen, že jsem se za poslední rok, asi jako všichni, snažila nějak pochroupat všechny ty změny, které se kolem nás dějí. Spousta věcí se mění před očima a některé situace, jako by mi byly povědomé, zatímco z jiných jsem zase více či méně zmatená. I když se může zdát, že jsem jen v té svojí bublině, člověk nemůže dělat jako že nic. Tady bych mohla psát a psát, až by mi ruce upadly, ale to úplně není záměrem mého pozdravu rok a třičtvrtě po konci léčby. Však si myslím, že nejrůznějšími komentáři na cokoliv okolo dnešní covidové doby, internet doslova praská ve švech... 

Asi bych jen na závěr dodala, že poslední rok mě ještě více učí radovat se i z těch nejmenších drobností. 

A taky být na sebe i na ostatní hodnější.