To zvládneš!

Je pátek. Jedno obyčejné ráno někde v polovině léta, kdy už otevřenými balkónovými dveřmi pomalu táhne na nohy, ale za chvíli bude zase horko. Děti dospávají noc, zatímco já sedím v kuchyni u stolu a jen tak koukám. Zabalená do deky (protože jsem teď pořád zmrzlá – zrovna já, které je celý život všude vedro), ujídám ovoce, pomalu usrkávám kafe z hrnku s kočičkou a nemyslím na nic. Což není špatné, vlastně lepší než roztočený kolotoč v hlavě, který nejde zastavit. Jen tak existuju, dokud se neozve nejprve jeden hlásek, slabší holčičí, a poté druhý, silnější klučičí. Přestávám koukat do prázdna a v rychlosti mi probleskne hlavou, že dnes k plánování nějakého super sofistikovaného a edukativního programu asi nedojde. Tyhle ranní starty nejsou úplně easy, ale člověk si zvykne a vždycky se to nějak rozchodí. Především kvůli těm hnědým očkám, které se na nás dospěláky dívají jako na superhrdiny.

Ale já si zrovna jako superhrdinka nepřipadám. Před rokem jsem tu během extra horkého léta pobíhala kolem batolete, pár týdnů před porodem a celá rozdrbaná do krve. Nedomýšlela jsem, kam až můj lymfom mohl pokročit a raději jsem řešila běžné otázky každodenního života, jako každá jiná. Teď se snažím mít stejný elán jako tehdy, ale po tom náročném roce už to chce trochu víc úsilí. Moc nevím, co si mám myslet. Prášky na tu štítnou žlázu přeci už beru, ne? Jenže co si budeme povídat – první týden braní za mnou a pocity nic moc. Tedy spíš tak trochu jako vždy třetí den po chemo...

Co na to říká mé o pár týdnů starší já?

Snad by stačilo říct jen prosté „Vydrž“...

Rozhýbej ztuhlé klouby a pomalu jděte ven. Neřeš takové blbosti, jako že ostatní mámy jsou jistě mnohem aktivnější, a nech dětičky úplně obyčejně hrát. Na velkého traktoristu, paní prodavačku, malířku...

Až ve svalech ucítíš trochu života, zahrajte si na cvičení, zatancujte si, proběhněte se, nebo se vydejte na krátký výlet. Vezmi Ivánka na vodítko a vyjděte si kopeček v lese. Co na tom, že to není žádná dálka – raduj se z toho kopečku úplně stejně, jako když ti bylo 13 a máma tě s Ivčou stejně dál nepustila. Jen si vzpomeň jak málo uběhlo času a jezdili jste kam se vám zachtělo.

Nekoukej večer do toho mobilu, akorát z tebe vysává energii.

Vylonžuj Áďu a nezabývej se případnými nedokonalostmi, prostě si užívej, že něco můžeš. Čerpej z těchto radostí sílu, abys mohla v noci krmit a utěšovat, dopoledne uvařit a odpoledne třeba složit prádlo. Pořádně jez, přestože se ti tvá postava momentálně moc nezamlouvá. Potřebuješ přeci fungovat. Však to znáš – když budeš mrzutá, zase toho budeš litovat.

Nehraj si na hrdinku a nech si pomoct. Pomůžou ti rádi a moc dobře (a tobě stačí jednou vstát v půl osmé místo půl páté a je z tebe jiný člověk). Až ucítíš, že těch 1500 zvuků a vřískajících plyšových opiček je na tebe už příliš, vezmi kočárek a běž se protáhnout do lesa. Klidně si smotej podložku na jógu a vezmi si jí s sebou – co na tom, že je venku bláto a ty jí pak samozřejmě doma na koberci zase pěkně rozmotáš a všechno to bláto se ti tam vysype.

Pořiď si veselé brýle, které by sis dřív asi nekoupila (a neřeš, že v nich podle Julči vypadáš jako sova). Za svůj vtipný účes se nestyď, protože jak říkala paní doktorka, nefunkční štítná žláza bude mít ještě dojezd, takže ti tvé nové vlasy začnou zase trochu padat, což tě v myšlenkách hnedka vrátí pár měsíců zpět.

Ignoruj opakující se otázky lidí z vesnice, kteří se neustále ptají, kde máš chůvu. Kdo ví, jak by tvou situaci zvládali oni.

A pak uvidíš, dřív než se naděješ...

V jedné ruce držíš 11kilového kluka, druhou rukou vysáváš koberec a ještě u toho děláš opičky na svou holčičku. Sice jsi to zvládla vždycky, ale teď to půjde s mnohem větší lehkostí.

Zase po letech se ocitneš na takových místech, která jsi měla vždycky ráda (a zvládneš tam dojet na kole a druhý den tě nic nebolí).

Cváláš si na Áďě bez sedla a obě máte radost. Zase se pustíš do trénování, přestože ti to občas ujede a namísto správných jízdárenských povelů používáš slovní spojení typu „pěkně ťapejte“ (návrat do práce po mateřské si raději nepředstavuj).

Jasně, přijdou i rána, kdy bys notebook i s tímhle článkem vzala do ruky a vyhodila z okna, protože jsi nevyspalá, bolí tě rameno a za krkem. Všechny tyhle rady ti připadají jako prázdné řeči a ptáš se, kdo je sakra mohl napsat. Ale nevzdávej to! Zkus se podívat na svého synka a jeho pokusy o první krůčky. Tolikrát spadne na zadek, ale sotva se rozkouká a pomazlí, za chvíli už se snaží znovu. Vzpomeň si i na sebe, kolikrát jsi spadla z koně a zase nasedla a jela dál. Jak jsi loni v dubnu chtěla psát dopisy na rozloučenou, ale v září jsi namísto všech černých scénářů porodila silného a krásného kluka a pak se vrhla na léčbu. Tak vidíš, přece bys teď neházela flintu do žita.  

Neházej flintu do žita ani tehdy, až ti v září řeknou, že tvá štítná žláza nebude fungovat už nikdy, že už jí zkrátka nemáš (zatímco braní léků máš do konce života jisté). Važ si toho, že nemusíš řešit ještě závažnější problémy, Zachovej si svůj přístup, že se raduješ z každého dne, i když tě náhodou něco bolí.

A buď na sebe náležitě pyšná, že ses k tomuto přístupu dopracovala. Protože ty už nechceš jen tak „vydržet“, jak ti radí ostatní (a jak jsi to mívala kdysi), ale nejradši bys zastavila čas. A to je přeci docela velká výhra.