„Vážení zákazníci Českých drah, nic si z toho nedělejte, že ten vlak jede tak pomalu. Alespoň se můžete z okénka pokochat extra letním počasím, které teď v půlce září máme“ dalo by se říci. Hlavně abychom dojeli včas tam, kam máme namířeno. Nevím, kam jedou ostatní, ale já se vyfikla do sukénky, vyzbrojila květovanou kabelkou a jedu po doktorech, jak říkávala má prababička. Konkrétně ke své paní doktorkce na Vinohradech, kde jsem se léčila s Hodgkinovým lymfomem.
Počkat, zkouším počítat… Letos v květnu, na moje narozeniny, to bylo přesně pět let od operace, na jejímž
základě mi byl potvrzen Hodgkinův lymfom. Koncem září jsem pak porodila a 14 dní
po porodu začala s chemoterapií. Jelikož léčba trvala přibližně půl roku, letos
na jaře jsem oslavila čtyři roky od jejího konce.
No, už se v těch číslech asi
trochu motám. Lepší bude, když vezmu papír a tužku a všechno si napíšu. Když
budu hodně dobrá, třeba by mohlo vzniknout i pár řádků do mého blogu, který v posledních
letech zeje prázdnotou. To by bylo super! Tak beru do ruky deník, který vozím
v té květované kabelce. Je na něm nápis „Cestovatelský deník – Kréta
2023“. Jelikož jsem expert v motání věcí páté přes deváté, za zápisy
z cest následují informace z třídních schůzek prvňáčků a následně i školkáčků.
Pak minu nákupní seznam z COOPu a mám vyhráno. Je tu k dispozici
ještě spousta volných stránek. Vlak nejede, tak s chutí do psaní!
Přemýšlím, co všechno se v poslední
době vlastně událo. Mé dny totiž, na rozdíl od blogu, prázdnotou nezejí
(herdek, to je slovo – použila jsem ho asi poprvé…). Tak asi jen shrnu to
hlavní, čím jsou naplněné. Řekla bych, že povídáním, hlukem, dětským smíchem, ale i stížnostmi. Zvídavými otázkami „Proč?“. Rozsuzováním sporů o více či
méně důležité věcičky. Zoufalým hledáním panáčků Lego Star Wars zapadlých za
gauč, což se musí provádět bezodkladně, neboť ten panďulák je přece LIMITOVANÝ.
Pokusy o rozčesání kudrnatých vlasů a foukání na rozbitá kolena. Štosy
pomalovaných papírů a mnoha nachozenými kilometry. Orientací v tom, jestli
se zrovna nacházíme v období dinosaurů, Baby Born, antických hrdinů, Barbie
nebo Hurvínka s Máničkou. Nebo těch holek, co nosí barevné paruky a hrozně
ječí.
Úvahami, jak ten týden zase utekl
a co nás vlastně čeká za povinnosti v týdnu následujícím... Atd. atd. Však
to všichni znáte.
Na pozadí této mozaiky drobných
událostí se čas od času vyloupne nějaká větší, třeba když přijde obrovská radost
z vítání nového člena rodiny, nebo naopak smutek z odchodu někoho blízkého. Toho druhého bylo za poslední dva roky poněkud více než bych si
přála... Také nastaly události, při kterých strach o blízkého člověka naštěstí
přešel v radost, když všechno dobře dopadlo. Byla tu panika, že nezvládám
všechno tak dobře, jak bych si představovala. Spousta plánování. Často únava,
ale nutno říct, že i chvilky štěstí. A pak spousta poprvé. Poprvé s dětmi
u moře, na lyžích, na vodě. První jízdy na kole, první kroužky, přátelství. Spousta
objevování a dobrodružství, různých oslav a narozenin. Ale i nemálo zrušených
akcí a plánů, protože prostě rýmička a nudle. Strach, když rýmička nebyla jen
obyčejná rýmička. A pak radost, když bylo zase dobře!
Milion otázek v hlavě, jak se stát „efektivní pracující matkou 21. století“ (cituji z knihy „Proč máma pije“). Nový začátek, když se člověk rozhoduje, kterým směrem se vydat po delší pracovní pauze. Byly tu i momenty nejistoty. Úvahy, jestli jsem vlastně OK, jestli jsem zdravá. A kolik let zde ještě tak mohu pobýt? Překvapení, že podobných strachů vlastně pomalu a nenápadně ubývá, až se zdají být téměř pryč. Strachy nové, doposud neznámé, když se svět otočil naruby - ať už kvůli covidu, nebo kvůli válčení.
Mnoho díků za zdánlivě obyčejné
věci. Vzácné příležitosti, kdy se s Otou dostaneme na společnou vyjížďku
nebo se ségrou na procházku. Setkání s lidmi z dávné minulosti, při
kterém máte pocit, jako byste se naposledy viděli včera a ne před několika lety.
Zkrátka bylo toho moc a moc a já často děkuji někomu tam nahoře za šanci,
kterou jsem dostala. I když někdy samozřejmě prskám. Až se vlak doplazí do
Prahy, dozvím se výsledky vyšetření – zkrátka, jestli budu mít k dispozici
další takové příležitosti, nebo mě čeká nějaký průšvih. Ale já pěvně věřím, že
vše dopadne dobře…
Kdyby se tyto řádky skutečně
podařilo dostat na blog, sem bych asi dala pár fotografií
z posledních dvou let. Pokud by náhodou působily moc idylicky, nelekejte
se. Průšvihy jsem prostě moc nefotila… No a někam pod ty fotky bych pak
napsala, jak vlastně má dnešní výprava skončila…
A jak že ona výprava vlastně
skončila? No… Do čekárny jsem přišla skoro na poslední chvíli a čekala jsem jen
pár minut. Nicméně i těch pár minut mi bohatě stačilo na solidní zpanikaření.
Člověk může mít pocit, že už je otrlý a super vyrovnaný, co se vzpomínek na
nemoc týče. Ale pak „lup“, kolena se klepou a tep se zvýší na neuvěřitelné
hodnoty. Minule na sonu břicha jsem myslela, že mi aorta asi vyskočí
z těla ven a někam uteče. Takže jsem seděla v čekárně a koulela
očima, abych přišla na jiné myšlenky a v tom můj zrak zaujalo něco na
nástěnce. Byl to komiks a měl nezaměnitelný a známý rukopis. Jako naše oblíbená
Morgavsa a Morgana, napadlo mě. Podívala jsem se blíž a začetla se do tohoto
komiksu: Medikomiks:
Lymfom (comicsdb.cz). Autorem je Petr Kopl, jehož podání Cesty kolem světa
za 80 dní pravidelně vyhlížíme ve Čtyřlístku. Tak jsem se začetla a než jsem se
nadála, byla jsem zase nohama na zemi. Než jsem se nadála podruhé, byla jsem
v ordinaci u své paní doktorky. A než jsem se nadála potřetí, dolehla ke
mně slova o tom, že je vše v pořádku. Odběry krve, sono břicha i rentgen
hrudníku, vše dopadlo dobře. Jde taková radost vůbec popsat?
Takže zase děkuji někomu tam
nahoře. Děkuji a těším se na další a další dny, které přijdou. I když budu
třeba někdy prskat 😊
Komentáře
Okomentovat