Je pondělí 15. 10. 2018, mamka zaskakuje u malého Fandy v nemocnici a my frčíme z Hořovic směr Praha. Na Vinohradech máme být v 8 hodin a jedeme radši dřív, protože já už se nemůžu dočkat, až se dozvím, jak to se mnou vlastně je a bude. Před osmou už sedíme v čekárně s jistotou, že za chvíli půjdu na řadu. Jsem pár dní po porodu, takže mě určitě nenechají čekat. Naivko! Jsme tam hodinu, dvě, tři... Ptáme se sestry, jestli můžeme jít na oběd a ona odpovídá, že klidně, protože dřív než v jednu se prý na řadu nedostanu. Přepadá mě zoufalství, ale takhle to prostě je. V té čekárně strávím ještě hodně nekonečných hodin a nic s tím nenadělám. Pacientů je spousta a nebude výjimkou, že dorazím ráno před osmou a na řadu půjdu někdy v deset, někdy kolem oběda a někdy holt třeba ve dvě. Čekají všichni, ať jsou staří nebo mladí. To, že v noci vstáváte k miminku a od pěti ráno chystáte věci pro děti na celý den, není žádná polehčující okolnost, protože čekárna je plná lidí, kteří prožívají mnohem horší příběhy než vy. A já musím přiznat, že slyšet útržky některých rozhovorů těchto lidí, je pro mě na celé léčbě jednou z nejbolestivějších záležitostí.
Na špatnou náladu či apatii, kterou proseděné hodiny způsobí, ale existuje účinný lék: přítomnost blízkého člověka. Pokud tedy nejste vyloženě samotářský typ a máte někoho, kdo vás rád podpoří, berte trpělivý doprovod všema deseti. Když vás někdo ve chvíli největší letargie donutí jít se projít a sníst svačinu, hned je svět o něco krásnější. Mimochodem, pořádná svačina je základ!
Tenkrát v pondělí jsme přišli na řadu opravdu až odpoledne a k mému zklamání jsme se výsledek dozvěděli jen částečně. Na PET/CT se ukázaly nádorové buňky v uzlinách na krku a v mediastinu (mezihrudí), což jsem tak nějak předpokládala. Bylo ale potřeba zjistit, jestli ten útvar v mediastinu není natolik velký, že by se jednalo o pokročilejší stadium nemoci. Pokud by byl, musela bych podstoupit „drsnější“ chemoterapii (eskalovaný BEACOPP), místo očekávané šetrnější ABVD. Myslela jsem, že to se mnou na místě sekne. Tady jsem přítomnost manžela opravdu z celého srdce ocenila. Byla jsem hrozně unavená a s možností, že bych měla být v nějakém horším stádiu, než ve druhém, jsem nepočítala. Ještě ten den jsem šla na rentgen a na základě toho se mělo rozhodnout. Jenže až zítra. Tak jsme mlčky jeli zpátky za Františkem a já se v duchu smiřovala s horší variantou. V hořovické nemocnici mi dětská doktorka i sestřičky držely palce a k naší velké radosti Fandu uznali za zdravého, takže jsme mohli domů. To byla paráda, být zase spolu!
Druhý den jsem dostala kanylu a k paní doktorce jsem šla na řadu podstatně dřív. A dozvěděla jsem se tam dobré zprávy. Stadium mé nemoci je „jen“ IIB, takže ještě ten den nastoupím na první dávku chemoterapie ABVD. Zhluboka jsem se nadechla a vybavena seznamem léků proti nejrůznějším nežádoucím účinkům jsem se vrhla se vstříc nové životní zkušenosti.
A jak vlastně taková chemoterapie probíhá? Vždycky jsem si myslela, že chemoterapie rovná se hospitalizace a dlouhý pobyt v nemocnici. Asi to tak bývá, ale já jsem se setkala s léčbou ambulantní, kdy na tzv. Denním stacionáři dostáváte kapačky. Dorazíte co nejdříve ráno, zaregistrujete se v kartotéce (kde už je většinou fronta, přestože jste si mysleli, jak jedete hrozně brzo) a po určité době čekání vám do žíly napíchnou kanylu. Přitom se zvládne odběr krve a vy pak čekáte a čekáte, až bude hotový rozbor a při troše štěstí můžete jít ke svému lékaři na kontrolu. Při troše smůly čekáte déle. Po kontrole máte zhruba hodinu, než vám namíchají speciální koktejl na míru. Tady nastává váš čas na to, jít na vzduch a dát si do nosu v místní kantýně nebo bufetu. Mě se vždycky vyplatilo, že jsem se šla najíst, protože s plným žaludkem mi pak nebylo tak špatně. Když si nejste jistí, jestli se oběd stíhá, prostě se zeptáte. Následně na stacionáři usedáte do křesílka a po chvíli už vám do žil proudí vaše naděje na záchranu. A zbytek už mívám v mlze, protože většinou okamžitě upadám do tvrdého spánku. Když se mi náhodou podaří neusnout, pozoruji lidi okolo. Fascinuje mě, jak moc se jedná o individuální záležitost. Vidíte totiž pacienty, kteří se nad knihou tváří jako na kafíčku, ale zároveň vedle vás může sedět člověk, který už nemá moc sil a vy na něho pak několik dní nemůžete přestat myslet.
Takhle tedy vypadá 1. den cyklu ABVD. 8. den cyklu se jde jen na odběr krve a na kontrolu, 15. den zase na chemo a 22. den je opět odběr krve a kontrola. Já měla dva takové cykly, pak kontrolní PET/CT (jestli léčba zabírá) a pak ještě další dva. Tady se nechci úplně rozepisovat, protože nemám lékařské vzdělání, ale jeden mladý medik se stejnou nemocí napsal následující srozumitelný článek: https://savethemedic.wordpress.com/2018/01/29/strasak-jmenem-chemoterapie/.
Pokud se na vinohradské hematologii z nějakého důvodu ocitnete, mám pro vás praktickou radu. Nebojte se ptát. Téměř všichni, kdo tam pracují, jsou opravdu hodně vytížení (až přetížení) a tak kmitají, že se s vámi úplně do detailu bavit zkrátka nestihnou. Já se ze začátku styděla, nebo jsem spíš nechtěla rušit, což nebylo úplně ono. Také bych chtěla zmínit místní sestřičky, které se cely den otáčí, aby obstaraly obrovské množství pacientů. Některé z nich mají dost specificky humor. Ten mi ze začátku dodával odvahu a dobrou náladu, posléze jsem si ho brala osobně a teď na konci už takové věci příliš neřeším. Tenkrát poprvé se o mě ale starala jedna moc sympatická sestra, která mi zároveň pěkně vysvětlila všechny možné nežádoucí účinky. Domů jsem pak jela plná očekávání, co bude následovat. Ale o tom zase v dalším příspěvku.
Pokud se na vinohradské hematologii z nějakého důvodu ocitnete, mám pro vás praktickou radu. Nebojte se ptát. Téměř všichni, kdo tam pracují, jsou opravdu hodně vytížení (až přetížení) a tak kmitají, že se s vámi úplně do detailu bavit zkrátka nestihnou. Já se ze začátku styděla, nebo jsem spíš nechtěla rušit, což nebylo úplně ono. Také bych chtěla zmínit místní sestřičky, které se cely den otáčí, aby obstaraly obrovské množství pacientů. Některé z nich mají dost specificky humor. Ten mi ze začátku dodával odvahu a dobrou náladu, posléze jsem si ho brala osobně a teď na konci už takové věci příliš neřeším. Tenkrát poprvé se o mě ale starala jedna moc sympatická sestra, která mi zároveň pěkně vysvětlila všechny možné nežádoucí účinky. Domů jsem pak jela plná očekávání, co bude následovat. Ale o tom zase v dalším příspěvku.
Komentáře
Okomentovat