Superženu v sobě ale co nejdříve budu muset probudit. Ne tu, která má dokonale vytřenou podlahu, nažehlené oblečky pro dítě a namazanou uzdečku pro koně. Bude potřeba ženská, která zvládne bolest, nejistotu a poměrně dost odříkání. Diagnóza Hodgkinuv lymfom je totiž skutečně pravda a já budu muset nějakou dobu vydržet bez léčby, donosit a porodit syna, naplánovat, aby doma vše klapalo a pak se po hlavě vrhnout vstříc chemoterapii a ozařování.
A jak jsem reagovala, když jsem se dozvěděla pravdu? Poměrně klidně. Celé to čekání mi totiž poskytlo dost času na to, abych se se vším vyrovnala. Po počáteční panice jsem se dostala do fáze shánění informací a postupně se s možností Hodgkinova lymfomu srovnala a tak nějak s tím počítala. Takže když jsem jela na Vinohrady, abych si vyzvedla papír s výsledky a spolu s ním se zaregistrovala u své nové paní doktorky na Interní hematologické klinice, řešila jsem spíše organizační záležitosti.
Přesto mi ale hlavou hlodal jeden červíček. Moje miminko. Nebude postižené, když mě čeká chemoterapie? Nebudu se ho muset přeci jen vzdát? V těhotenské poradně ke mně paní doktorka mluvila zcela otevřeně. Teď ve druhém trimestru je prý ideální doba, kdy bych teoreticky mohla chemoterapii podstoupit a miminku by to snad nemuselo ublížit. Kdyby však došlo na nejhorší, ještě je možnost těhotenství ukončit. Z toho mě úplně mrazilo a zakázala jsem si na podobné horory myslet. Takové dilema bych nikomu nepřála. Kdo je víc? Má můj život větší cenu, než život toho malého? A co by tu jako ty dvě děti bez mámy dělaly? Raději jsem podobné úvahy vytěsnila a důvěřovala lékařům, ale hlavně sobě a miminku. Prostě neexistovala jiná možnost, než že nás v září bude o jednoho navíc.
Když jsem se pak ocitla u paní doktorky na hematologii, která měla dohlížet na mou léčbu, spadl mi kámen ze srdce. Kvůli těhotenství jsem absolvovala vstupní vyšetření v omezené formě, rentgen nepřipadal v úvahu, natož PET/CT, takže jsem byla jen na krvi, spirometrii a ultrazvuku břicha. I tak to ale byla spousta obíhání a zaplať pánbůh, že se mnou byl manžel, protože já už ani nevěděla, jak se jmenuju. Paní doktorka mě zvážila, změřila tlak, prohmatala uzliny a břicho a vyhodnotila výsledky z ostatních vyšetření. Stupeň onemocnění jsem se sice nedozvěděla, ale to podstatné ano. Teď mě nechají v klidu donosit miminko, budou mě pozorovat a s léčbou se začne až po porodu. Hurá! Tahle informace mě dostatečně uklidnila. Kdybych na tom přeci byla hodně špatně, léčba by jistě začala okamžitě. A tak začalo léto, kdy jsem přibližně každý měsíc chodila na kontroly, a to bylo vše, co se dalo do porodu dělat.
Už jsem se nebála o život svůj, ani o život děťátka. Teď už jsem nezapochybovala, že to spolu zvládneme. Jen občas mi hlavou probleskla otázka, do jaké fáze se může ta mrcha za další čtyři měsíce bez léčby dostat. Ale věřila jsem, že i kdyby mi prožrala celé tělo, doktoři mě z toho vysekají. Nemůžu to tady přeci jen tak zabalit!
Začala jsem ale panikařit z praktických důvodů. Jestli jsem „hnízdila“ v prvním těhotenství, teď to bylo několikanásobně horší. Plánovala jsem, až se mi z hlavy kouřilo, nakupovala oblečení pro děti, rovnala věci ve skříních, prala... Teď totiž přišla fáze, kdy jsem si sama sebe na podzim představovala jako plešatou nemohoucí kostru, která nezvládne ani objednat podzimní bundu pro holčičku, natož vyprat oblečení potřebné velikosti pro miminko. Úplně mimo mísu to bláznění ale nebylo a na podzim alespoň trochu ulehčilo práci. Sice jsem psala, že se při chemoterapii dá skoro normálně fungovat, ale dny, kdy prostě nemůžete, zkrátka nastanou a je potřeba s nimi počítat.
A jak jsem reagovala, když jsem se dozvěděla pravdu? Poměrně klidně. Celé to čekání mi totiž poskytlo dost času na to, abych se se vším vyrovnala. Po počáteční panice jsem se dostala do fáze shánění informací a postupně se s možností Hodgkinova lymfomu srovnala a tak nějak s tím počítala. Takže když jsem jela na Vinohrady, abych si vyzvedla papír s výsledky a spolu s ním se zaregistrovala u své nové paní doktorky na Interní hematologické klinice, řešila jsem spíše organizační záležitosti.
Přesto mi ale hlavou hlodal jeden červíček. Moje miminko. Nebude postižené, když mě čeká chemoterapie? Nebudu se ho muset přeci jen vzdát? V těhotenské poradně ke mně paní doktorka mluvila zcela otevřeně. Teď ve druhém trimestru je prý ideální doba, kdy bych teoreticky mohla chemoterapii podstoupit a miminku by to snad nemuselo ublížit. Kdyby však došlo na nejhorší, ještě je možnost těhotenství ukončit. Z toho mě úplně mrazilo a zakázala jsem si na podobné horory myslet. Takové dilema bych nikomu nepřála. Kdo je víc? Má můj život větší cenu, než život toho malého? A co by tu jako ty dvě děti bez mámy dělaly? Raději jsem podobné úvahy vytěsnila a důvěřovala lékařům, ale hlavně sobě a miminku. Prostě neexistovala jiná možnost, než že nás v září bude o jednoho navíc.
Když jsem se pak ocitla u paní doktorky na hematologii, která měla dohlížet na mou léčbu, spadl mi kámen ze srdce. Kvůli těhotenství jsem absolvovala vstupní vyšetření v omezené formě, rentgen nepřipadal v úvahu, natož PET/CT, takže jsem byla jen na krvi, spirometrii a ultrazvuku břicha. I tak to ale byla spousta obíhání a zaplať pánbůh, že se mnou byl manžel, protože já už ani nevěděla, jak se jmenuju. Paní doktorka mě zvážila, změřila tlak, prohmatala uzliny a břicho a vyhodnotila výsledky z ostatních vyšetření. Stupeň onemocnění jsem se sice nedozvěděla, ale to podstatné ano. Teď mě nechají v klidu donosit miminko, budou mě pozorovat a s léčbou se začne až po porodu. Hurá! Tahle informace mě dostatečně uklidnila. Kdybych na tom přeci byla hodně špatně, léčba by jistě začala okamžitě. A tak začalo léto, kdy jsem přibližně každý měsíc chodila na kontroly, a to bylo vše, co se dalo do porodu dělat.
Už jsem se nebála o život svůj, ani o život děťátka. Teď už jsem nezapochybovala, že to spolu zvládneme. Jen občas mi hlavou probleskla otázka, do jaké fáze se může ta mrcha za další čtyři měsíce bez léčby dostat. Ale věřila jsem, že i kdyby mi prožrala celé tělo, doktoři mě z toho vysekají. Nemůžu to tady přeci jen tak zabalit!
Začala jsem ale panikařit z praktických důvodů. Jestli jsem „hnízdila“ v prvním těhotenství, teď to bylo několikanásobně horší. Plánovala jsem, až se mi z hlavy kouřilo, nakupovala oblečení pro děti, rovnala věci ve skříních, prala... Teď totiž přišla fáze, kdy jsem si sama sebe na podzim představovala jako plešatou nemohoucí kostru, která nezvládne ani objednat podzimní bundu pro holčičku, natož vyprat oblečení potřebné velikosti pro miminko. Úplně mimo mísu to bláznění ale nebylo a na podzim alespoň trochu ulehčilo práci. Sice jsem psala, že se při chemoterapii dá skoro normálně fungovat, ale dny, kdy prostě nemůžete, zkrátka nastanou a je potřeba s nimi počítat.
Komentáře
Okomentovat