Měla jsem to nejlepší dětství, po
boku těch nejlepších lidí a v tom nejlepším prostředí na světě. Každý
věděl, že bych nejradši jen lítala u koní, ale třeba takové čtení také nebylo
k zahození. V mém vlastním světě plném fantazií mi bylo dobře a
říkala jsem si, že až budu velká holka, napíšu knihu. Ale jak život plynul,
prostoru na fantazírování ubývalo a já se postupně dostávala nohama na zem.
Škola, tisíce hezkých chvil v sedle, ale i pády a kopance. Přátelství i
nepřátelství, šťastné i nešťastné lásky, první pokusy o výdělek. Státnice a
diplomka, nekonečné období plácání se v bahně, kdy člověk má být dospělý,
ale neví, čím by vlastně chtěl být (a taky s kým). Pak práce, práce, práce
a zase práce. Štěstí s tím pravým člověkem po boku, těhotenství, svatba,
mateřství... Psala bych i bez fantazie, ale neprožívá tohle všechno každá běžná
osoba? Pak do mého života vstoupila nemoc a já vidím, že neprožívá. A aniž bych
si stihla uvědomit, jak se to stalo, najednou píšu. Tak vítejte na mém blogu!
Komentáře
Okomentovat