Malé velké radosti

Hurá! Vážnější témata máme za sebou, co se takhle mrknout na to, jaké radosti mi pomáhají přežít nemoc i léčbu?

Moji milovaní

Mám obrovské štěstí, že jsem obklopena lidmi, kteří mi přináší tu nejlepší podporu. Trochu je podezírám, že na to téma stihli vystudovat nějakou školu. Nikdo nehysterčí, nikdo mě přehnaně nelituje, ale v pravou chvíli vždycky přijde pomoc přesně na míru. Třeba můj drahý. Dokáže se mnou sedět v čekárně od půl osmé ráno do půl třetí odpoledne. Aniž bych řekla slovo, uvaří mi už postopadesáté těstoviny s červenou omáčkou, protože ví, že jiné jídlo nesnesu. Když nemůžu, umí se komplet postarat o děti. Když je kobyla od bláta, vyčistí jí, abych nemusela dýchat prach. Když mám náladu pod psa, vytáhne mě ven a pak uvaří pudink. A ti ostatní, jak jen to dělají, že při všech svých povinnostech u nás zvládnou přespat, popřípadě se dostavit na šestou ráno, abychom mohli odjet k doktorům? Máma, naše ségry, kamarádka Bára... Kdykoliv je potřeba, přispěchají na pomoc a snesou i moje nálady. Nebo když máma uvaří nedělní oběd a táta nám ho donese domů. Popovídání s babičkami a dědečky (alespoň po telefonu), pokec s kámoškou jako za starých časů... Pak je tu ještě spousta radostí, jako třeba pozdrav od moře, pohled z druhého konce planety, kulinářská párty, kočka vrnící do klína, pusa od Adély, nebo pac od toho našeho černého chlupáče. A co je úplně nejvíc? Samozřejmě Julinčino „maminko mazlit“ a Fandův šibalský úsměv, jaký umí udělat jen syn na mámu.  

Hlavně myslet pozitivně

Docela obtížná položka na seznamu, když mi v čekárně jedna 86letá paní s leukémií povídá: „Vy jdete na chemoterapii? Tam nechoďte, zničí vám játra, ledviny, srdce a stejně vás nevyléčí!“. No jo, jenže mě ještě nebylo 30, mám Hodgkina s vysokou šancí na uzdravení a doma spoustu důvodů, proč se vyléčit musím. Naštěstí mi moc prostoru k sebelítosti nezbývá. Když holčička druhý den po chemo zavelí, že se jde tancovat, jde se prostě tancovat a když si chlapeček chce v pět ráno hrát, jde se prostě hrát. Také musí něco jíst, v něčem chodit a něco dělat, takže si pak naštěstí ani nevzpomenu, že nějakou nemoc mám.

Nebát se říct si o pomoc

Není úplně snadné říct si o pomoc, protože vím, kolik své práce a starostí všichni mají. Ale když mě chemoška položí, že nic nezmůžu, zkrátka nic nezmůžu. Pak je třeba si přiznat, že když nám paní jednou týdně pomůže s úklidem, není to ostuda, ale vlastně fajn. Že když děti hlídá někdo jiný, tak jim to neublíží, ale naopak je to posune. S pomocníkem na hlídání můžu být stoprocentně klidná, že v případě točení hlavy někde neupustím dítě, popřípadě nevyvedu nějaký jiný průšvih. I s takovou pomocí mám doma pořád co dělat, ale ten klid a pocit, že v tom nejsem sama, je k nezaplacení.

Pohyb (ale zároveň i odpočinek)

Je těžké najít nějakou rovnováhu mezi pohybem a odpočinkem, obojí je hrozně důležité. Dalo by se říct, že chemoterapie způsobuje takovou horší kocovinu, kterou je nejlepší nejdřív zaspat a pak takzvaně vychodit. Nemůžu se zbavit pocitu, jako by mi chtěl někdo sežrat všechny moje svaly, ale já jsem se rozhodla nevzdávat. Navíc cítím, jak se při pohybu tělo zbavuje všech škodlivých látek úplně samo. Nejlépe mi dělá chůze a (kdo by to byl řekl) jízda na koni. Tady je krásně vidět, jak by měl člověk dělat to, co je pro něj přirozené. Soudě podle rychlosti návratu do sedla je pro mě ježdění asi ta nejpřirozenější věc na světě a přináší mi obrovskou radost. Nemusím ani jezdit, stačí se u koní na chvíli zastavit a mám zase pár dní z čeho žít. Je ale jasné, že všeho s mírou. Samozřejmě nepůjdu do lesa lítat přes klády, ani na louku krosit vyhazující Adélu, to dá rozum. Když se na koně necítím, je jistější jít se raději v klidu projít, nebo odpočívat (jako teď na konci posledního cyklu). Opět mám ale velké štěstí, že je o koně dobře postaráno.

Dobré jídlo

Všude se píše, jak je během chemoterapie nebezpečná ztráta hmotnosti. Já jsem naštěstí shodila svá poporodní kila a pak se hubnutí zastavilo, za což jsem moc ráda. Jak jinak bych pak mohla bojovat? Ale vzhledem k nevolnostem a ztrátě chuti to není zrovna lehká záležitost. Naštěstí jsem od přírody obdařena poměrně velkou žravostí a všechny ty pachutě chci tak nějak intuitivně přejíst, pokud to jen jde. Snažím se dodržovat zásady, o kterých jsem psala minule, abych něco nechytla a jinak jím od všeho trochu, na co mám chuť. Naštěstí mě chutě na nezdravé věci minuly, ale ani takové to „wow, teď jsem nemocná, tak se dám na zdravou výživu“ se nedostavilo. Jen se podělím, že mě vždycky zaručeně nakopne pořádný vývar, červená čočka, červená řepa a moje milované těstoviny. Jo a abych nezapomněla, důležité je hlavně hodně pít.

Sdílená starost, poloviční starost

Ne každý o svých problémech rád mluví, ale mě osobně pomáhá, když se můžu vypovídat. Není nad to pořádně si postěžovat, co všechno mě dnes bolí (někdo si stěžuje až v důchodu, já jsem holt trochu napřed). A moji milí už moc dobře vědí, jak zareagovat. Zkrátka tak akorát, aniž by mě příliš litovali. Jen mi stále vrtá hlavou, jak jim za to jen poděkovat... 

P. S. Moc děkuji i vám všem, kteří jste mi napsali, že mi držíte palce! Vaše podpora pro mě hodně znamená!