Píšu o horkém létě, ale mám na mysli období přibližně od té doby, co jsem se dozvěděla svou diagnózu, tedy od května, prakticky až do porodu na konci září. Rok 2018 byl prostě ten ze všech nejvypečenější, jak by řekli medvědi od Kolína. Asi bych měla umět napsat nějaký sofistikovaný komentář, když jsem pracovala v ČHMÚ, ale omezím se na stručné hodnocení: prostě bylo vedro jako v pr..., a to furt. Sluníčko mi totiž vzhledem k nemoci nedělalo vůbec dobře a když připočtu rostoucí břicho, byla to opravdu výživná kombinace. Často mě napadala otázka, co je horší. Léto plus první trimestr těhotenstvi, kdy cestou z práce řešíte, jestli se pozvracíte v autobuse, ve vlaku, nebo až doma. Nebo je horší léto plus ta fáze těhotenství, kdy si připadáte jako velryba? Kdybych byla zdravá, asi by mi víc vadila ta první možnost, přeci jen jsem ji taky zažila. Každopádně teď jsem byla velryba s lymfomem a vůbec jsem nezvládala přímé sluníčko. Dalo by se říct, ze na mé uzliny působilo skoro stejně špatně jako alkohol. A tak jsem si zakrývala krk různými šátky a nosila košile, až jsem se přeci jen trochu adaptovala. Ven jsem se snažila chodit buď brzy ráno, nebo večer (je ale pravdou, že s 1,5letou holčičkou bych stejně během polední výhně na hřiště asi nevyrazila).
Náš program se kromě vedra musel řídit návštěvami doktorů a to pak musíte vyrazit chtě nechtě. Když si ale takové výjezdy náležitě zpříjemníte, dá se to. Například běžná těhotenská poradna bývala dámskou jízdou, kdy jsme s malou Julinkou a mojí mamkou pravidelně končily v nějaké cukrárně nebo kavárně. Vybavuje se mi jeden moment, kdy jsme seděly v Berouně na náměstí na kafíčku. Vidím Julinku, jak střílí po podlaze kusy avokádové pomazánky a my s mámou nevěřícně kroutíme hlavou nad fotkou z ultrazvuku, kde se nachází jasný znak mužského pohlaví. Já panikařím, že to s klukama přeci neumím! A kdo unosí všechny ty růžové oblečky? Nakonec se uklidňuji a doma s malou zpíváme tomu pidi chlapečkovi: “Bácho, bácho, my tě máme uádi...”. Julinka mu totiž okamžitě začala říkat brácho a já jsem byla důležitá a pyšná, že do naší rodiny přivedu chlapa.
Další pravidelnou kratochvílí byly návštěvy Vinohrad. Probíhaly tak, že mi brzy ráno odebrali krev a kolem poledne jsem šla na kontrolu ke své paní doktorce na hematologii. Ta vždy zhodnotila výsledky krve, zvážila mě, změřila tlak, prohmatala uzliny a břicho, koukla do krku, poslechla a zeptala se na různé otázky (např. ohledně dušnosti a svědění kůže). Taková kontrola probíhala cca každý měsíc až do porodu. Pokaždé jsem měla s sebou manžela jako podporu a párkrát mě přišla podpořit kamarádka Léňa, která pracovala vedle. Ze začátku jsme nevěděli, že nejdřív chodí na řadu pacienti s kanylami, které ještě ten den čeká chemoterapie, takže jsme si tam pěkně poseděli. Pozorovala jsem ty unavené tváře. Nikdo si nic nečetl, nikdo neposlouchal hudbu, většina pacientů jen tak koukala. Já jsem tam tenkrát přečetla celou knížku a snědla plný batoh jídla. Někde v kostech jsem ale cítila, že se jednoho dne budu taky špatně soustředit a nebudu v té budově moct pozřít ani vodu. Při další návštěvě už nám sestřička poradila, ať se jdeme po odběru projít a dorazíme až po obědě. A tak se stalo, ze jsme si s mým drahým střihli několik krásných randíček. Chodili jsme na kafe, na dobroty, kupovat knihy, objevovat pro mě neznáme kouty Prahy a na Žižkovské věži jsme se vzájemně zkoušeli, kde co je. Chlapeček si to celou dobu užíval s námi a holčička doma s moji mamkou.
Rodiče nám neskutečné pomáhali, stejně tak naše ségry, kamarádky... Chodili za námi na kopec, občas si někdo vzal malou ven a občas jsem jen tak obyčejně čerpala energii ze společných chvil. Společnost byla pro mě úplně nejvíc. Stačilo mi sedět se ségrou na zahradě a společně se koukat, jak ta naše dračice řádí v bazénku. To bylo moje štěstí. Navíc společnost neskutečně rozvíjela malou Julinku, která si přítomnost milovaných lidi fakt užívala (a dodnes užívá). Přála bych si, aby se jí tohle období vtisklo do paměti a budoucí povahy. Aby jen nevysedávala u počítače, ale aby se uměla zvednout ze židle a šla pomoct ostatním, když je potřeba. A taky aby si uměla o pomoc říct, což já jsem nikdy moc nedokázala. To samé bych přála i našemu chlapečkovi.
Když se nad tím tak zamyslím, přibližně do konce července nemělo léto chybu. Naučila jsem se v tom chodit a nic mě nebolelo, pekla jsem koláče z letního ovoce, chodili jsme ke koním a všechno bylo tak krásně obyčejné. Jen jsem si musela dávat bacha na sluníčko a alkohol (to už mi vadil i hlt nealko piva).
V srpnu ale nastalo peklo. Jakože když říkám peklo, myslím fakt peklo. Klasický “ekzém” na kotnících a kolenou už tolik nesvědil, ale objevil se první pupínek, pak druhý, třetí... Nejprve byly v takových pásech na stehnech, takže jsem se okamžitě vyděsila, ze je to pásový opar. Na kožním to ale zavrhli a napsali lehkou kortikoidovou mast. Haha, jistěže nezabrala, stejně jako mast sírová, měsíčková, šalvějová a kdovíjaká ještě. Nezabírala lékárna, chemie ani příroda. Ze začátku pomáhalo vysadit z jídelníčku mléčné výrobky a rajčata, ale v téhle fázi už bylo úplně jedno, co jsem jedla. Vypadalo to jako něco mezi štípanci od komára a kopřivkou, společně s rudými skvrnami podobnými ekzému. Nakonec to bylo všude - lýtka, stehna, zadek, záda, ruce a břicho. Byl ušetřen snad jen obličej, krk a hrudník. Škrábala jsem se pořád, 24 hodin denně, až do krve. Od krve bylo oblečení, ložní prádlo, gauč... Lidi na mě koukali a ptali se, co to je. Nikdo na mě nesměl sáhnout, protože mě bolel prakticky celý povrch kůže. Vedra nepřestávala, břicho rostlo a já se loučila se spánkem. V noci jsem chodila po baráku a střídavě se drbala a sprchovala. Jakékoliv mazání už jsem vzdala. Svědění kůže prý k lymfomu patří. Nádorové buňky produkují toxiny, kterých se tělo zbavuje kůží a z toho vzniká svědění. Když se přidá horko a těhotenství, je to utrpení. Ale i na to se dá zvyknout, takže jsem si prostě zvykla a jelo se dál.
Ve 36. týdnu těhotenství jsem přešla z těhotenské poradny u mé gynekoložky do poradny v porodnici. Julinku jsem rodila v Hořovicích a skončilo to dramatem, kdy ji ze mě na poslední chvíli vytáhli kleštěmi a já jsem se neobešla úplně bez následků. Přesto jsem se druhého porodu nebála a do Hořovic se hrnula zase. V hlavě jsem si srovnala, ze tentokrát už si do toho nenechám tak mluvit a objednala se do poradny k té paní doktorce, která Julinku zachránila. Neviděla jsem nikde problém, věděla jsem co od porodu očekávám a na Vinohradech mě ujistili, že má diagnoza není pro přirozený porod překážkou. První poradna skončila trochu rozpačitě, protože paní doktorka, kterou jsem chtěla, tam nebyla. To pro mě bylo nemilé překvapení, jelikož jsem se tak nějak upnula na její schopnosti. Místo ní tam byla jiná, sice milá a velmi pečlivá, ale neustále opakující, jak je miminko malé a při vyslechnutí mé diagnózy se na mě dívala dost soucitně. Navíc jsem měla v hlavě brouka. Naše dětská lékařka mě nahlodala, jestli bych neměla zvážit možnost císaře. Prý je možné, ze s mou tělesnou stavbou budu mít zase problém dítě vytlačit a takové poranění, jaké jsem měla minule, by mi před chemoterapií nepřidalo. Znělo to logicky, ale já jsem si věřila a slušně odmítla. Už takhle mě dost mrzelo, že budu mít zakázané kojení. Paní doktorka v Hořovicích mě naštěstí podpořila, že jistě zvládnu porodit normálně. Ovšem druhá poradna mi sebevědomí zase srazila. Opět tam byla jiná doktorka než minule a taktně mi oznámila, ať si najdu jinou, větší porodnici. Pan primář prý rozhodl, že s mou nemocí nemají zkušenosti a kdyby se něco stalo, bude to pro mě bezpečnější v nějakém nadřazenějším pracovišti. OK. Stála jsem tam před zrcadlem v kabince, pozorovala své rozškrábané nohy, které mi stihly zašpinit šaty od krve, a bylo mi jasné, ze porodit nedokážu. Byla jsem ve 38. týdnu a ani jsem neměla kde. Doma jsem ale rodit nechtěla, to dá rozum, takže jsem se oklepala a zkusila zavolat do Motola. A klaplo to! Byli moc milí a za týden už jsem frčela do jejich rizikové poradny. Nikdo na mě nekoukal divně ani soucitně, mimčo je prý menší, ale v pořádku, já také a do přirozeného porodu mám jít směle po hlavě.
A tak září nakonec nebylo tak špatné. Manžel si vzal volno v práci, aby mě podpořil, ráno chodil s malou na nákup a ven, já mezitím vařila, uklízela a chystala vše možné na nadcházející náročné dny. Po obědě jsme společně chodili malou uspat do lesa a večer ke koním. Poctivě jsem se snažila hodně hýbat, abych byla v co nejlepší kondici. Pak se jako mávnutím kouzelného proutku ochladilo a 26. září přišel termín porodu. V den termínu se prý rodí minimum dětí , ale jelikož má náš František rád věci v cajku, narodil se přesně 26. září.
Komentáře
Okomentovat