Mám tu před sebou sepsané oba své porodní příběhy. Jenže když
jsem měla kliknout na tlačítko „zveřejnit“, najednou to nešlo. Obdivuji všechny
ty mamablogerky, nebo jak se jim říká, že mají koule publikovat detailní
informace o svých dětech, protože ačkoliv já nemám problém psát o své nemoci, o
podrobnější emoce spojené s příchodem Julinky a Františka na svět se
podělit prostě nedokážu. Ve zkratce ale přeci jen něco napíšu, protože si
myslím, že by to třeba mohlo nějaké budoucí mamince pomoct.
Už jsem se zmínila, že u Julinky byl porod poněkud náročný.
Do porodnice jsem nastupovala optimisticky naladěná, ale celé se to tak nějak
zvrtlo a závěr se neobešel bez kleští, modrého miminka a pořádného šití maminky.
Dodnes v sobě nemám ujasněné, jestli mi „ti druzí“ porod pokazili, nebo
jestli nás vlastně zachránili. Pravdu se asi nikdy nedozvím, ale jisté je
jedno. Ty dlouhé minuty, kdy Julinka neplakala, mě proškolily víc, než celá
moje rakovinová story. Chtěla bych podpořit ostatní maminky, jejichž porod
neprobíhal tak, jak si představovaly. I po takovém zážitku (nebo právě proto?)
jsem se do Julinky okamžitě zamilovala a pro ty čertíky v jejích očích
bych vše absolvovala znovu a znovu.
Následovala obrovská vlna energie, kterou jsem předtím
nezažila. No jo, jenže nic se nemá přehánět. Matky sice vydrží hodně, ale ne
neomezeně. A tak se stalo, že jsem pár dní poté skončila s rozpadlými
stehy a pěkným zánětem. Vše jsme naštěstí zvládly a já se ponaučila pro příště,
že základem je odpočívat, odpočívat a odpočívat. Měla jsem tedy jasnou
představu, jak by mělo šestinedělí u druhého dítěte probíhat.
Františkův příchod na svět byl sice dlouhý, ale krásný (i když
závěr také nebyl žádné peříčko, co si budeme povídat). Tentokrát jsem nepadala
do mdlob, omámená rajským plynem a vyčerpáním. Tentokrát jsem čerpala
neskutečnou energii z podpory mého drahého muže, nic víc jsem proti
bolesti nepotřebovala a dlouhými hodinami kontrakcí jsem proplula s mnohem
větším sebevědomím. Ano, na konci jsem se také pěkně zapotila (stejně tak
všichni přítomní), ale povedlo se a na břiše mi přistál obrovský kus chlapa.
Můj „drobnější plod“, jak Františka nazvali tři doktoři nezávisle na sobě,
vážil 3 780 gramů a měl ramena jako Rambo (kvůli kterým šel tak obtížně
ven). A já jsem najednou zažila, o co jsme byly s Julinkou ochuzené. Ležel
tam s námi, s maminkou a s tatínkem, a všichni jsme si užívali
jeden druhého.
Pak jsem si donekonečna prohlížela, jak je nádherný a bylo mi
líto, že mnou vysněné šestinedělí se konat nebude. Když jsem měla vzít do ruky
mobil a objednat se na PET/CT, vůbec se mi nechtělo. Najednou jsme měli jen dva
týdny a kousek na to, abychom se všichni sžili. Navíc jsem řešila otázku,
kterou řeší asi každá máma více dětí. Jak to udělat, abych zvládla rozdělit
pozornost a lásku mezi obě děti rovnoměrně? Je vůbec možné, aby se jedno
z nich necítilo odstrčené? Neustále jsem lítala mezi jedním a druhým,
v jednu chvíli mi bylo líto, že nemám čas na Julinku a za chvíli už jsem
zase litovala Františka. První noc doma si pamatuji jako jeden velký chaos, ale
vše se brzy srovnalo, zejména díky Julince, která byla najednou v mých
očích hrozně velká a rozumná. Kapitola sama o sobě bylo naše (ne)kojení. I přes
léky na zastavení laktace jsem měla pocit, že mi mléko poteče i ušima, ale
kojit jsem nesměla. Byla to velká škoda, ale co jsem mohla dělat. Za pár dní mi
už měly v žilách kolovat všechny možné „lahůdky“ od kontrastní látky přes
první dávku chemoterapie a to by ten malý uzlíček zcela jistě neocenil.
Pak se přihodilo něco, na co nerada vzpomínám, ale podělit se
o to musím. František od začátku pořád jen spal a spal, takže jsme ho na jídlo
museli budit, přičemž pak zase okamžitě usnul. Ze začátku pil pěkně, ale na
kontrolách u dětské doktorky se ukázalo, že moc neprospívá. I přes naší snahu
nejdříve přibral málo, pak dokonce zhubl a další přírůstek opět nebyl nic moc. Nakonec
se ve 14 dnech objevila teplota. Nejdříve jsme naměřili 37,3 a když se
vyšplhala až ke 38, jeli jsme na pohotovost. Tímto bych chtěla apelovat na
všechny rodiče, aby teplotu u takhle malých miminek nepodceňovali. Když má
horečku batole, kterému rostou stoličky, je to něco jiného, než když se
s něčím pere novorozeňátko. A tak se stalo, že jsme se strachu o dítě
nevyhnuli ani u Františka.
Na pohotovost jsme prý dorazili jen tak tak. Po všemožných
testech se ukázalo, že se jedná o infekci močových cest (bylo dokonce podezření
na zánět ledvin, což se naštěstí nepotvrdilo). Samozřejmě si nás tam nechali a
nastala krušná noc, na kterou nechci moc vzpomínat. Vedle mě ležel úplně
apatický chlapeček, který ani při píchání kanyly neplakal. Horečky se vracely a
vše, co vypil, ihned vyzvracel. Dostal kapačku na zavodnění, léky na sražení
horečky a antibiotika a bojoval jako lev. Druhý den už to bylo lepší a další
den už jsem měla vedle sebe zase silného veselého chlapa. Konečně začal pořádně
přibírat a jeho oči získaly úplně jiný náboj. Musím do nebe vychválit Dětské
oddělení hořovické nemocnice, protože takhle ochotní a pečliví doktoři (zejména
doktorky) a sestry se jen tak nevidí.
Nakonec se ukázalo, že infekce byla způsobena bakterií E. coli. Vyčítala jsem si, co jsme
udělali špatně a svalovala jsem vinu na sebe, že malého nedokážu ochránit
kojením. Kdo ví. Ale prý je zánět močových cest třetí nejčastější příčinou
hospitalizace novorozenců a vedle na pokoji leželo ještě menší miminko se
stejným problémem (a bylo kojené). Museli jsme pak ještě absolvovat vyšetření
v Motole, jestli se nejedná o nějakou vrozenou vadu, ale naštěstí se nic
takového nepotvrdilo.
Celá akce nás jako rodinu zase více stmelila a prověřila
v organizačních schopnostech. V úterý večer nás hospitalizovali a já ve
čtvrtek musela do Proton centra na PET/CT. Doma se u Julinky střídaly tetičky a
manželova mamka, zatímco moje mamka nastoupila k Františkovi a já
s mým drahým Otou jsme jeli na Bulovku. Z celého vyšetření si
pamatuji spíš jen útržky, protože jsem byla šíleně unavená a bolela mě hlava. Nedošla
mi ale jedna věc. A to, že když mi do žil nalijí radioaktivní látku, budu pak
zářit a 24 hodin nebudu smět k dětem. Takže když bylo po všem, Ota mě
vysadil u rodičů doma a statečně jel do Hořovic strávit noc s Františkem. A
zvládl to na jedničku! Po několika dnech na nemocničním pokoji to byl zvláštní
pocit, být najednou bez dětí a „na svobodě“. Slupla jsem tedy prášek na bolest
hlavy, vzala pejska na procházku, strávila večer povídáním se ségrou a
s Léňou a pak jsem se ve svém dětském pokojíčku svalila do postele a spala
až do rána. Hned ráno jsem pak utíkala za Julinkou a celé dopoledne jsme si
hrály.
V poledne už mě ale kamarád vezl zase za Fandou. V Hořovicích
jsem si ještě ten den oběhla EKG a ECHO, které bylo před zahájením léčby
potřeba absolvovat, a čekal mě víkend s tím naším malým bojovníkem. V sobotu
za mě Ota na chvíli zaskočil, abych se mohla projít a načerpat sílu posledních
podzimních paprsků. Bloumala jsem se po Hořovicích a vzpomínala na časy, kdy
jsem tam chodila na střední. Vůbec mi nešlo do hlavy, že ta holka, která tady
kdysi na náměstí vyfasovala ředitelskou důtku za kouření, má teď v hlavě
jen a jen své děti. Když jsem šla kolem ranče, ani na na můj a Adélky
nepovedený parkur jsem si nevzpomněla. Ale není šestinedělí právě o tom? V neděli
pak za mnou přijela i Julinka a užily jsme si krásnou procházku. A já se nemohla
dočkat pondělí, kdy mi měli konečně říct výsledky PET/CT.
Komentáře
Okomentovat