Je duben 2018 a dny se táhnou jako vařená nudle. Normálně jsem poměrně trpělivá, ale teď už chci vědět, co mi je, a to okamžitě!
Doma přestávám dělat hrdinu a nechávám si pěkně pomoct. Ono mi ani nic jiného nezbývá, protože 11kilové dítě se s dírou v krku a druhým dítětem v břiše tahá dost blbě. A tak je se superženou definitivní amen a já poslušně odpočívám. A trpělivě čekám, až mi zavolají výsledek.
Jehla poprvé
Tak mi tu mou záhadnou bouli (uzlinu) zkontrolovali pomocí ultrazvuku a jako bonus z ní odebrali vzorek pomocí jehly. Bude to jen taková včelička, říkali. Jo, asi nějaká vykrmená včelička, protože to byla jehla jako z mého snu, který se mi zdál kdysi v dětství před jakýmsi očkováním. Říkala jsem tenkrát paní doktorce, že se mi zdálo, jak mi tu injekci píchají do krku. „Ale Lucinko, do krku se injekce nedávají“ chlácholila mě paní doktorka. A o více než 20 let později vidím, že dávají!
Výsledky mají být do 14 dnů, prý mám čekat, tak čekám. Doktoři na ORL se tváří profesionálně, nehnou brvou a evidentně mě nechtějí strašit ukvapenými nepodloženými závěry. Na kontrole štítné žlázy má paní doktorka výraz o něco ustaranější. Neví, co může být boule zač, ale od štítné žlázy to určitě není. Alespoň něco si můžu odškrtnout ze svého seznamu, který jsem si při googlování vytvořila. Nejpravděpodobnější mi připadá lymfom, tam se píše i o svědění kůže a poprvé jsem na internetu vyšťourala, že po požití alkoholu může postižená uzlina bolet. Pro správného detektiva by bylo jasné, ze je to trefa do černého, ale já pátrám dál. Já přeci nemůžu mít rakovinu, to přeci nejde! O rakovině se dá číst, povídat, slyšet o ní z povzdálí, ale aby to potkalo přímo mě? To nepřichází v úvahu. Uvažuji, jestli ta boule není nějaký pozůstatek boreliózy a nakonec mě napadá toxoplazmóza. „Je moje miminko v pořádku?“ honí se mi hlavou. Na gyndě mě uklidní, že se má mimčo čile k světu, ale paní doktorka mi vypisuje žádanku do mamocentra, ať mi pro jistotu zkontrolují prsa.
Jehla podruhé
Bojím se rakoviny prsu jako čert kříže a poprvé mě napadají ošklivé myšlenky. Jednou během žehlení dokonce přemýšlím, že začnu psát svým dětem dopis, aby měly vzpomínku na maminku, kterou si nebudou pamatovat. Přemýšlím, co bude s mojí klisnou Adélou, která občas divočí. Bude se muset prodat, až tu nebudu? Podobné úvahy jsou na místě, protože se v levém prsu ukázal jakýsi útvar a je potřeba udělat biopsie. Takže zase jehla, i když tentokrát s umrtvením. Když dojde na věc, uznávám, že ta první byla opravdu jen včelička. Umrtvení totiž moc neumrtvuje, pěkně to bolí a doma musím ledovat. Než ale začnu vymýšlet dopisy na památku i pro rodinu a kamarády, volá mi jedna milá paní a oznamuje, že je se jedná jen o neškodný fibroadenom. Utíkám radostí obejmout svoji holčičku!
Jehla potřetí
Tak napoprvé se to nepovedlo a vzorek se pokazil, jdu tedy opět na setkání se včeličkou. Za normálních okolností by mi už uzlinu dávno vyoperovali, rozřezali a podle přítomných buněk by se poznalo, oč tu kráčí. Vzhledem k těhotenství se ale operace odkládá až jako poslední možnost. Teď včeličku ani necítím a vtipkuji. Výsledku už se bojím méně a s lymfomem více méně počítám, i když doktoři stále profesionálně mlčí, dokud nic není podloženo. Jen se modlím, aby se jednalo o Hodgkina. Podle mého průzkumu všech možných i nemožných zdrojů mi totiž připadá jako nejmenší zlo. Stejně se ale v noci budím a jsem vystrašená z budoucnosti. Také mi začínají být nepříjemné otázky okolí. Co mi je? Proč pořád musí hlídat máma a já jezdím po doktorech? Proč jsem najednou přestala kojit? Jenže já to sama nevím! Tak říkám, že mám problém s uzlinou a basta.
Operaci se nevyhnu
Moc nechápu, co mi doktor říká. Zní optimisticky a výsledky prý žádnou hrůzu nepotvrdily, ale pro jistotu mi uzlinu musí stejně vyoperovat a ještě jednou prověřit. Pochopila jsem to tak, že se nejedná o metastáze nějakého hnusného nádoru kdesi v těle. Přijíždí manželova maminka na pomoc a já narychlo obíhám předoperační vyšetření.
Předchozí negativní pocity vůči okolí mizí a naopak se dostavuje obrovský vděk. Podporu cítím ze všech stran a pouštím si ji pěkně k tělu. Manžel, rodiče, ségra, manželova ségra, moje nejlepší kámoška... Zkrátka blízká rodina a nejlepší přátelé jsou mi neustále po boku a ti vzdálenější volají a píšou. Až na pár výjimek mají všichni klidný postoj a to přináší klid i mně. Je mi jasné, že je to trápí (asi víc než mě) a netroufám si říct, co asi prožívají. Kdyby hrozila nemoc někomu z nich, tak se asi zblázním, natož pokud by se jednalo o mé dítě. Snažím se být statečná a s vděkem přijímám každé objetí, každou návštěvu, každou donesenou dobrotu a také každou pomoc s hlídáním a domácností. Ano, konečně si uvědomuji, ze nejsem žádná superžena a nikdy nebudu. Také si uvědomuji, ze úplně nejvíc na světě je rodina a kamarádi. Otevírají se mi oči a najednou vidím, jak lidi (zejména ti od koní) řeší naprosté a totální blbosti. Na koně a další zvířata jsem ale nezanevřela, ba pravě naopak. Chodím si jen tak sedat do trávy k výběhům a zjišťuji, jak je krásné s koňmi úplně obyčejně pobýt. Stresovat se, že pár dní neměli trénink, mi najednou připadá jako úplná prkotina.
Předchozí negativní pocity vůči okolí mizí a naopak se dostavuje obrovský vděk. Podporu cítím ze všech stran a pouštím si ji pěkně k tělu. Manžel, rodiče, ségra, manželova ségra, moje nejlepší kámoška... Zkrátka blízká rodina a nejlepší přátelé jsou mi neustále po boku a ti vzdálenější volají a píšou. Až na pár výjimek mají všichni klidný postoj a to přináší klid i mně. Je mi jasné, že je to trápí (asi víc než mě) a netroufám si říct, co asi prožívají. Kdyby hrozila nemoc někomu z nich, tak se asi zblázním, natož pokud by se jednalo o mé dítě. Snažím se být statečná a s vděkem přijímám každé objetí, každou návštěvu, každou donesenou dobrotu a také každou pomoc s hlídáním a domácností. Ano, konečně si uvědomuji, ze nejsem žádná superžena a nikdy nebudu. Také si uvědomuji, ze úplně nejvíc na světě je rodina a kamarádi. Otevírají se mi oči a najednou vidím, jak lidi (zejména ti od koní) řeší naprosté a totální blbosti. Na koně a další zvířata jsem ale nezanevřela, ba pravě naopak. Chodím si jen tak sedat do trávy k výběhům a zjišťuji, jak je krásné s koňmi úplně obyčejně pobýt. Stresovat se, že pár dní neměli trénink, mi najednou připadá jako úplná prkotina.
3. května na moje narozeniny mi v lokální anestezii vyndavají uzlinu. Den před operací mi moji milí uspořádali narozeninovou oslavu a hodně to pro mě znamená. Teď ležím pod zelenou plachtou, nebo jak to nazvat, je mi horko a blbě se mi dýchá, ale jsem naprosto klidná. Nechci totiž rozrušit miminko, v duchu k němu promlouvám a slibuji mu, že je to jen taková zkouška. Od té chvíle jsem si jistá, ze mě vnímá a potvrdí se mi to ještě několikrát. Nejsem žádná ezoterická biomatka, ale na rozdíl od prvního těhotenství, kdy jsem byla spíš vyjukaná, teď mluvím s každou buňkou toho malého tvorečka. Mám vysokou školu, ovšem jak tohle funguje, mi hlava nebere. Ale zpět k operaci. Je tak pohodová zejména díky panu doktorovi, který dělá svou práci a ještě u toho stíhá udržovat dobrou náladu, takže se cítím bezpečně a nic mě nebolí. Cítím jen takový tlak.
Doma přestávám dělat hrdinu a nechávám si pěkně pomoct. Ono mi ani nic jiného nezbývá, protože 11kilové dítě se s dírou v krku a druhým dítětem v břiše tahá dost blbě. A tak je se superženou definitivní amen a já poslušně odpočívám. A trpělivě čekám, až mi zavolají výsledek.
Komentáře
Okomentovat