Milý deníčku, jelikož mi teď dělá problém udržet myšlenku v hlavě, rozhodla jsem se, ze si všechno raději zapíšu. Rovnou pěkně sem, na blog. Aby všichni, kteří drží palce, věděli...
Je čtvrtek 17. ledna 2018 a my s Otou jedeme do Protonového centra, abychom absolvovali konzultaci ohledně ozařování. Vzpomínám, jak jsem do téhle nablýskané budovy dorazila poprvé. Přijela jsem tenkrát od nemocného Fandy, s mastnými vlasy, kruhy pod očima a migrénou, ve svém růžovém svetru, který jsem dostala od babičky někdy v 16 letech a už jsem ho nosila jen ke koním. Ota mi měl narychlo přivézt něco na sebe a popadl zrovna tenhle svetr. Vždycky, když ho teď oblékám, vzpomenu si na tohle období. Čekala nás dlouhá cesta a než jsme se stihli rozkoukat, najednou domlouváme ozařování, které by mělo tu dlouhou cestu uzavřít. Paní doktorka je moc milá, věnuje nám čas a vše vysvětluje.
Je středa 23. ledna a já naposledy usedám do béžového křesílka, nasákleho typickým pachem chemoterapie. Naposledy mi do žíly kape obsah jednoho pytlíčku za druhým a já vím dopředu, ze dnes budu zvracet. Dnes mi chudák sestřička za boha nemohla žílu napíchnout, už zkrátka protestují. Kdybych mohla, také bych při vstupu na stacionář protestovala, jako Adéla, když ji po delší době nakládáme do vozíku. Jsem hodně unavená a z celého srdce doufám, že už je to OPRAVDU naposledy. Zároveň mě ale přepadá i trocha nostalgie, přeci jen mi tu zachránili život... Po dokapání jsem celá žlutá a po příjezdu domu poprvé zvracím. O víkendu mě bolí úplně všechno a poprvé za celou dobu se nechci ani podívat na koně, ani nemám chuť na nic k jídlu. Přitom dřív jsem touhle dobou (většinou) řádila na jízdárně a divnou pachuť jsem se snažila spíš přejíst. Všechno mi smrdí a já odpočítávám dny, kdy to přejde. Závěr posledního cyklu tedy hodnotím jako nejhorší ze všech, z čehož obviňuji dlouhotrvající únavu a samozřejmě psychiku. Z nějakého důvodu jsem si totiž dopředu myslela, že poslední dávka bude nejhorší a bum, dopadlo to tak. Asi opravdu platí, že základem všeho je pozitivní myšlení.
Je pondělí 28. ledna a jsme opět v Proton centru, tentokrát na nácviku dýchání do speciálního spirometru zvaného Dyn’R. Sympatická mladá fyzička mě učí správně dýchat a zadržovat dech, protože pokud mi pojišťovna schválí protonovou terapii, čeká mě tzv. metoda ozařování s řízeným dýcháním. Aby se při záření trefili co nejpřesněji a každý den do stejného místa, musím se naučit zadržet dech v určité hladině. Paní (nebo slečna) mi zacpává nos kolíčkem, do pusy dostávám takový náustek a na hlavu speciální brýle. V nich vidím křivku svého dechu a vyznačenou hladinu, ve které mám na povel zadržet dech na 20 vteřin. Připadám si jako v nějaké hře, ale ta správná sci-fi hra přijde až za chvíli, kdy absolvuji tzv. lokalizační CT. Ležím vysvlečená do půl těla, na hlavu a hrudník mi odlévaji fixační masku (fuj, ta byla lepkavá, než ztvrdla), nos zacpávají kolíčkem, do pusy dávají náustek a na oči brýle. Takto vyfešákovaná zajíždím do tunelu a podle brýlí zadržuji dech. Připadám si hrozně důležitá, že jsem to zvládla, protože jsem se dopředu trochu bála. Důležitá jsem ovšem jen do té doby, než se vidím v zrcadle – tedy především svoje vlasy. Konečně si uvědomuji, ze už fakt nežijí a jsou opravdu pro ostudu. Jsem rozhodnutá je shodit. Moje kudrnaté háro je zkrátka pryč.
Večer mi Ota stříhá zbytek vlasů nůžkami a pak dílo dovede k dokonalosti starým holicím strojkem. Trnu, jestli se mě Julinka nebude bát a vysvětluji jí, že je to jen dočasné a až venku poroste nová travička, porostou i maminčiny vlásky. Naše Julča mě ale moc neposlouchá a nejvíc jí zajímá, jak by mohla dostat do rukou ty ostré nůžky. Raději jí pouštíme Jáju a Páju, aby neprišla ke zranění. Když je dokonáno, směje se mi a volá, že vypadám jako řezník Krkovička. Následně to vylepšuje a říká, že jsem jako strejda Péťa. Já si zase myslím, že nejvíc jsem podobná malému Františkovi. Smějeme se s Otou, že sestřih není tak strašný a já si vyčítám, proč jsem se neostříhala dřív. Zkrátka jsem zase potřebovala „trochu“ víc času než ostatní, to bych nebyla já! Druhý den přichází kamarádka Léňa a já se za svou hlavu ani tolik nestydím.
Je středa 30. ledna, vrátili jsme se z kontroly na Vinohradech a sotva funím do schodů. Jsem si jistá, ze na mě leze nějaká choroba a mám z toho špatnou náladu. Polehavám, mám teplotu, spouští se mi rýma a jsem protivná. V noci za mě naštěstí Ota bere krmení, ale obě děti vstávají v 5:30 a já mám pocit, že už to nedám. Že ten zdárný konec je někde v nedohlednu a už nikdy nebudu fit. Tolik bych toho zase chtěla dělat a najednou nic nejde. Špatně se mi dýchá, srdce bije jako o závod a svaly bolí. Děkuji někomu tam nahoře, že jsem během celé chemoterapie měla tolik sil, abych při ní mohla prožívat všechny ty zážitky, sportovat a starat se o děti. Jsem opravdu vděčná za to, jak lehce jsem doposud proplouvala, protože teď už by to asi nebylo tak snadné.
Pak děti usínají a vychází krásné sluníčko, které je na leden poměrně silné. Přichází kamarádka Bára a v poledne Františkovi dáváme jeho první opravdový oběd – první mrkvičku. Smějeme se jeho úšklebkům a já si říkám, ze ono nebude tak zle. Večer přijde ségra a mě se dělá líp.
Je čtvrtek 1. února, s Františkem přituleným v nosítku stojím u plotny a skoro nic mě nebolí. Mám zase chuť na spoustu dobrot a jen udiveně kroutím hlavou nad tím, z čeho všeho se lidské tělo dokáže oklepat. Je to zázrak. Dřív bych asi napsala, že se těším, až zase poroste zelená travička a s ní i moje vlasy, nebo až dostanu do ruky ten papír, kde bude napsáno, že jsem vyléčená. Stejně jsem se těšívala třeba na konec zkouškového. Dnes to mám ale trochu jinak. Když večer s Julčou sedíme na zemi v jejím úkrytu za gaučem a mlsáme pudink, honí se mi hlavou, jak nesmyslné je slepě se upínat na nějaký zdárný konec. Pak se totiž může stát, že nám utečou právě tyhle drobné okamžiky, které jsou úplně nejvíc...
Je čtvrtek 17. ledna 2018 a my s Otou jedeme do Protonového centra, abychom absolvovali konzultaci ohledně ozařování. Vzpomínám, jak jsem do téhle nablýskané budovy dorazila poprvé. Přijela jsem tenkrát od nemocného Fandy, s mastnými vlasy, kruhy pod očima a migrénou, ve svém růžovém svetru, který jsem dostala od babičky někdy v 16 letech a už jsem ho nosila jen ke koním. Ota mi měl narychlo přivézt něco na sebe a popadl zrovna tenhle svetr. Vždycky, když ho teď oblékám, vzpomenu si na tohle období. Čekala nás dlouhá cesta a než jsme se stihli rozkoukat, najednou domlouváme ozařování, které by mělo tu dlouhou cestu uzavřít. Paní doktorka je moc milá, věnuje nám čas a vše vysvětluje.
Je středa 23. ledna a já naposledy usedám do béžového křesílka, nasákleho typickým pachem chemoterapie. Naposledy mi do žíly kape obsah jednoho pytlíčku za druhým a já vím dopředu, ze dnes budu zvracet. Dnes mi chudák sestřička za boha nemohla žílu napíchnout, už zkrátka protestují. Kdybych mohla, také bych při vstupu na stacionář protestovala, jako Adéla, když ji po delší době nakládáme do vozíku. Jsem hodně unavená a z celého srdce doufám, že už je to OPRAVDU naposledy. Zároveň mě ale přepadá i trocha nostalgie, přeci jen mi tu zachránili život... Po dokapání jsem celá žlutá a po příjezdu domu poprvé zvracím. O víkendu mě bolí úplně všechno a poprvé za celou dobu se nechci ani podívat na koně, ani nemám chuť na nic k jídlu. Přitom dřív jsem touhle dobou (většinou) řádila na jízdárně a divnou pachuť jsem se snažila spíš přejíst. Všechno mi smrdí a já odpočítávám dny, kdy to přejde. Závěr posledního cyklu tedy hodnotím jako nejhorší ze všech, z čehož obviňuji dlouhotrvající únavu a samozřejmě psychiku. Z nějakého důvodu jsem si totiž dopředu myslela, že poslední dávka bude nejhorší a bum, dopadlo to tak. Asi opravdu platí, že základem všeho je pozitivní myšlení.
Je pondělí 28. ledna a jsme opět v Proton centru, tentokrát na nácviku dýchání do speciálního spirometru zvaného Dyn’R. Sympatická mladá fyzička mě učí správně dýchat a zadržovat dech, protože pokud mi pojišťovna schválí protonovou terapii, čeká mě tzv. metoda ozařování s řízeným dýcháním. Aby se při záření trefili co nejpřesněji a každý den do stejného místa, musím se naučit zadržet dech v určité hladině. Paní (nebo slečna) mi zacpává nos kolíčkem, do pusy dostávám takový náustek a na hlavu speciální brýle. V nich vidím křivku svého dechu a vyznačenou hladinu, ve které mám na povel zadržet dech na 20 vteřin. Připadám si jako v nějaké hře, ale ta správná sci-fi hra přijde až za chvíli, kdy absolvuji tzv. lokalizační CT. Ležím vysvlečená do půl těla, na hlavu a hrudník mi odlévaji fixační masku (fuj, ta byla lepkavá, než ztvrdla), nos zacpávají kolíčkem, do pusy dávají náustek a na oči brýle. Takto vyfešákovaná zajíždím do tunelu a podle brýlí zadržuji dech. Připadám si hrozně důležitá, že jsem to zvládla, protože jsem se dopředu trochu bála. Důležitá jsem ovšem jen do té doby, než se vidím v zrcadle – tedy především svoje vlasy. Konečně si uvědomuji, ze už fakt nežijí a jsou opravdu pro ostudu. Jsem rozhodnutá je shodit. Moje kudrnaté háro je zkrátka pryč.
Večer mi Ota stříhá zbytek vlasů nůžkami a pak dílo dovede k dokonalosti starým holicím strojkem. Trnu, jestli se mě Julinka nebude bát a vysvětluji jí, že je to jen dočasné a až venku poroste nová travička, porostou i maminčiny vlásky. Naše Julča mě ale moc neposlouchá a nejvíc jí zajímá, jak by mohla dostat do rukou ty ostré nůžky. Raději jí pouštíme Jáju a Páju, aby neprišla ke zranění. Když je dokonáno, směje se mi a volá, že vypadám jako řezník Krkovička. Následně to vylepšuje a říká, že jsem jako strejda Péťa. Já si zase myslím, že nejvíc jsem podobná malému Františkovi. Smějeme se s Otou, že sestřih není tak strašný a já si vyčítám, proč jsem se neostříhala dřív. Zkrátka jsem zase potřebovala „trochu“ víc času než ostatní, to bych nebyla já! Druhý den přichází kamarádka Léňa a já se za svou hlavu ani tolik nestydím.
Je středa 30. ledna, vrátili jsme se z kontroly na Vinohradech a sotva funím do schodů. Jsem si jistá, ze na mě leze nějaká choroba a mám z toho špatnou náladu. Polehavám, mám teplotu, spouští se mi rýma a jsem protivná. V noci za mě naštěstí Ota bere krmení, ale obě děti vstávají v 5:30 a já mám pocit, že už to nedám. Že ten zdárný konec je někde v nedohlednu a už nikdy nebudu fit. Tolik bych toho zase chtěla dělat a najednou nic nejde. Špatně se mi dýchá, srdce bije jako o závod a svaly bolí. Děkuji někomu tam nahoře, že jsem během celé chemoterapie měla tolik sil, abych při ní mohla prožívat všechny ty zážitky, sportovat a starat se o děti. Jsem opravdu vděčná za to, jak lehce jsem doposud proplouvala, protože teď už by to asi nebylo tak snadné.
Pak děti usínají a vychází krásné sluníčko, které je na leden poměrně silné. Přichází kamarádka Bára a v poledne Františkovi dáváme jeho první opravdový oběd – první mrkvičku. Smějeme se jeho úšklebkům a já si říkám, ze ono nebude tak zle. Večer přijde ségra a mě se dělá líp.
Je čtvrtek 1. února, s Františkem přituleným v nosítku stojím u plotny a skoro nic mě nebolí. Mám zase chuť na spoustu dobrot a jen udiveně kroutím hlavou nad tím, z čeho všeho se lidské tělo dokáže oklepat. Je to zázrak. Dřív bych asi napsala, že se těším, až zase poroste zelená travička a s ní i moje vlasy, nebo až dostanu do ruky ten papír, kde bude napsáno, že jsem vyléčená. Stejně jsem se těšívala třeba na konec zkouškového. Dnes to mám ale trochu jinak. Když večer s Julčou sedíme na zemi v jejím úkrytu za gaučem a mlsáme pudink, honí se mi hlavou, jak nesmyslné je slepě se upínat na nějaký zdárný konec. Pak se totiž může stát, že nám utečou právě tyhle drobné okamžiky, které jsou úplně nejvíc...
Komentáře
Okomentovat