Je konec 90. let, já spolu
s ostatními dětmi ve vytahaných teplácích visím na zrezivělé ohradě a čekám, kdy přijde mých pět minut slávy. Tolik
dní jsme kydali boxy, vyváželi kolečka s hnojem, zametali chodbu a dostatečně
intenzivně hučeli, takže existuje určitá naděje, že bychom mohli dosáhnout
nejvyšší mety – vyhoupnout se na koňský hřbet. Dospělé koňáky sledujeme
ostřížím zrakem a jejich počínání skenujeme do svých bystrých mozečků, abychom je
pak mohli napodobovat na našich imaginárních koních. Jednou ale jistě přijde ten
velký den a my budeme moct vyčistit OPRAVDOVÉHO koně pomocí OPRAVDOVÝCH KARTÁČŮ.
Když se poštěstí, třeba se některá z těch velkých holek slituje a povozí
nás bez sedla... Růžovou cyklistickou helmu mám pro jistotu stále u sebe.
O pár let později už si připadám jako velká holka. Kovboj Standa mi
totiž půjčil mladého koně Ivana na vyjížďku. Statečně vlaju za hrušku podomácku
ušitého westernového sedla a takto se udržím i ve cvalu na Mořinských loukách.
Jsem king!
Píše se rok 2004 a já už vím, že zase takový king asi nebudu. Mám za
sebou asi 1000 pádů z mlaďoučké poničky Ladynky, kterou jsme se ségrou
zdědily, několik kousanců od sebevědomého Ivánka a asi 1500 pádů z paličatého
hucula Kennyho, kterého jsem si vyprosila jakožto VELKÉHO koně. Z pádů a
kousanců si ale nic nedělám, už totiž nevlaju za hrušku, dovedu přivést koně na
otěž a dokonce i vyjíždím rohy na jízdárně. Kdybych jen věděla, kolik takových začátků mě za
život ještě potká...
Léto 2007. Je mi 18 a sebevědomě si myslím že s koňmi dokážu
všechno na světě (haha). Už několik let jsem u koní takřka pořád. Na
naše pony trio Lady – Ivan – Kenny nedám dopustit. Jezdím úžasné kobyly, se kterými
děláme na jízdárně pro mě doposud nepoznané divy. Chodíme ven s bázlivým parkurákem,
od kterého mě všichni odrazovali, že se mnou uteče. On ale neutekl a stala se
z nás nerozlučná dvojka. Udržím se i na koni, kterému se přezdívá
katapulťák. Pak ale přijde jeden dopolední trénink a rána, která mi přistřihne
křidýlka. Naštvaná kobyla se zvedá na zadní a převrací se přímo na mě. Nemůžu
vstát, přijíždí sanitka, rozstříhávají mi rajtky a říkají něco o tom, že tady
šlo maso od kosti. Až po několika dnech na JIPu mi dochází, co se vlastně
stalo, a že asi jen tak chodit nebudu. Mám nějakou prasklinku v kyčli, ale
co je horší, jedna hlava čtyřhlavého stehenního svalu je utržená a budu muset
hodně dlouho čekat, než sama přiroste zpátky. A tak mám před sebou nový
začátek...
Co obnáší návrat do sedla po takovém větším pádu?
Copak vrátit se do sedla, to byla
jen třešinka na dortu. Horší bylo vrátit se do běžného života. Něco přes měsíc
v kuse jsem mohla jen ležet, nemohla jsem si ani sednout, natož pak vstát
a někam dojít. Když je vám 18 a myslíte si, že vám patří celý svět, je hodně
těžké přijmout fakt, že se o vás musí 24 hodin denně někdo starat. I když jsem
pak mohla chodit o berlích, stále jsem byla odkázaná na pomoc ostatních, například
mě táta musel vozit do školy, abych vůbec odmaturovala. V té době mi
docvaklo, že pád z koně neznamená jen nějakou bolest, ale může na dlouhou dobu
významně ovlivnit chod rodiny a způsobit starost mnoha lidem. Nicméně čas
plynul, před Vánoci už jsem docela obstojně chodila bez berlí a v lednu připravovala
Ivánka na naši první jízdu.
 |
Ta nebyla vůbec taková, jak jsem
si představovala. Byla totiž mnohem lepší! Žádné ustrašené courání, ale dokonce
jsem zkusila i nacválat. Takže jaké je první a nejdůležitější pravidlo při
návratu do sedla? Kůň, který je spolehlivým parťákem. Takový, u kterého se
nemusíte bát, že vás shodí na prvním rohu. Zkrátka jako náš Ivánek. Strávil se
mnou spoustu hodin v hale, když jsem ve 13 snila, že budu drezurní
hvězdou. Skákal se mnou přes balíky a přes klády, když jsem si hrála na Ingrid
Klimke na olympijském krosu. Znal všechny moje lásky, vyslechl vůbec všechno,
co může taková holka řešit a prožil se mnou všechny životní karamboly.
Ostatní koně mě také přijali
skvěle, jen mi trvalo déle, než jsem odbourala určitý strach. Vlastně
s ním bojuji do teď. Není to strach, že spadnu a bude to bolet, ale
strach, že spadnu a zase budu ležet jako placka, odkázaná na pomoc ostatních. Kdybych
jen tenkrát tušila, že se mi podaří takovým pádům vyhýbat, ale najde si mě
nemoc, kvůli které se bez pomoci ostatních neobejdu...
...
Říjen 2017. Už osm let mám svojí rezavou Adélku, se kterou jsme toho spoustu zažily. A nejen s ní... Jsem vdanou paní a také maminkou osmiměsíční holčičky. Do
sedla jsem se vrátila až tři měsíce po porodu, ale naštěstí tu byl zase náš
Ivánek, který mi dodal potřebnou porci odvahy. Ta byla na místě, protože pauze
byla tentokrát dlouhá. Po mnohaletém maratonu „škola – koně – práce – koně –
koně“ mě ani nemrzelo, že jsem v těhotenství nejezdila (mimo jiné také
proto, že mě ségra s Otou tak pěkně zastali).
Jak se začíná jezdit po dlouhé těhotenské pauze a po porodu?
S parťákem Ivčou snadno,
navíc jsem měla podporu v dalším profesorovi – v Mambovi. Adélka byla také klidnější než zamlada, takže se vše zdálo být idylické. Po pár měsících se však něco pokazilo. Ten známý strach, že se mi něco stane (obzvlášť když
jsem se stala mámou) se sice občas objevil, ale nebyl to on, kdo mi radost
z ježdění na čas pokazil. Bylo to něco jiného. AMBICE.
Zhruba do Julinčiných sedmi
měsíců byly vzácné chvíle u koní opravdu za odměnu a
k miminku jsem se pokaždé vracela neskutečně nabitá energií. Moc jsem o
koních nečetla, ani nekoukala na žádná videa, jezdila jsem prostě jen tak. Pak se ale něco zlomilo a já chtěla víc. Začala jsem číst, prohlížet si staré
fotky z našich akčních let a najednou jsem to všechno chtěla rychle zpátky. Na tom
samozřejmě není nic špatného, člověk se má někam posouvat, jen je potřeba být nohama
na zemi. Zkrátka jsem chtěla v nereálném čase dosáhnout nemožného. Ještě
doladit tohle, ještě tamto... A najednou přišel zásek a byly jsme zase na
začátku. Jiní koně zvládnou ledacos, ale Adél je velká učitelka a takové
přešlapy mi nikdy nedaruje, takže mi nezbývalo nic jiného, než se pořádně
zamyslet a začít znovu a lépe. Asi bych měla zmínit, že už se mi tímto způsobem
Adélku povedlo přepálit několikrát, takže jsem problém odhalila docela brzy a
za několik týdnů jsme byly zase kámošky. Teď pravděpodobně očekáváte nějaké moudro,
jak jsme se z krize dostaly, ale nám pomohl poměrně jednoduchý postup: ve chvíli, kdy mi mysl zatemní nějaké nesmyslné ambice a začnu být příliš tvrdá a umanutá, je zkrátka lepší lekci ukončit a jít se třeba projít. Toť vše.
...
Listopad 2018. Jsme s Ivánkem na louce, zase spolu, já a on.
Dosedám do starého sedla a užívám si tolik známý pocit z pohybu svého
nejmilejšího kamaráda. Zase se vracím a on je zase u toho. Ještě nedávno jsem
pro něj byla otravná malá holka a najednou vedle nás v kočárku spinká můj
dvouměsíční chlapeček, zatímco holčička už netrpělivě čeká, až jí uvolním místo
a sveze se ona. Růžovou helmičku už má pro jistotu dávno připravenou. Ještě si
zaklušeme a já jí pouštím. Nejen, že jí chci udělat radost, ale všechno mě
bolí, protože jsem právě uprostřed prvního cyklu chemoterapie.
Jak se jezdí po druhém porodu, když zároveň proděláváte chemoterapii?
Zkrátka krásně 😊
Ne, nedělám si srandu, když říkám, že úplně stejně jsem se u koní radovala asi
jen v těch úplných začátcích, kdy jsem na zrezivělém klandru čekala na
svojí šanci. Člověk si totiž uvědomí, co má, až když o to může přijít. I když
ježdění je to poslední, o co tu teď jde – nejdůležitější je ten čas, prožitý
společně s našimi čtyřnohými kamarády. To, co mi jednu dobu přišlo skoro až
jednotvárné a každý den stejné, má pro mě najednou obrovskou cenu.
Během chemoterapie jsem byla
občas slabá jako moucha, ale u koní jako bych ožila. Když jsem se po středeční
chemošce o víkendu dostala na koně, věděla jsem, že mám na následující dny vyhráno.
Nebylo to samozřejmě zadarmo – bála jsem se pádu, protože na nějaký ten úraz
nebyla (a stále není) úplně nejvhodnější chvíle. Také fyzička byla téměř na
nule, což sebevědomí zrovna nepřidá, ale oni mě všichni do jednoho podrželi.
Nosili mě jako v bavlnce a i ta moje paličatá Adélka by mi snesla modré
z nebe. Ego a hrubá síla totiž musely jít stranou, a to dokáže každý koňský parťák náležitě ocenit.
Teď, v období mezi
chemoterapií a ozařováním jsem na tom fyzicky mnohem lépe, ale i tak chvíle u koní
nejsou samozřejmostí. Každý rodič mi dá jistě za pravdu, že najít si chvilku pro sebe občas není jen tak.
Uvidíme, co bude dál. Jsem
zvědavá, jak s mojí znovunabytou fyzičkou zamává ozařování, možná, že budu
muset začínat zase od nuly. Také by mě zajímalo, jestli se v budoucnu zase
neprobudí mé ambiciózní já. Kdo ví, nechám se překvapit... Ale jedno vím jistě:
už si nepotřebuju nic dokazovat, protože jsme s mými koňskými kamarády
dokázali nejvíc. Prošli jsme společně zatím nejtěžším obdobím, které bych bez
jejich pomoci jen jen těžko zvládla.
 |
| Vrátíme se zase do takové formy? Kdo ví. Ale teď je nejdůležitější být spolu. |
Komentáře
Okomentovat