Více než měsíc po ukončení léčby. Mám vůbec o čem psát?

Tak už to máš za sebou, co? Ptá se mě kde kdo. Ano, léčba je za mnou a teď nastala fáze „vzpamatovávání se“ (pokud se vzpamatovat vůbec lze). Někdo se mě také zeptal, jestli teď budu mít o čem psát. No, abych pravdu řekla, taky jsem si tuhle otázku položila. Nebude teď s mým blogem konec? Co když bude tak trochu nuda?

Ve finále místo nudy přišlo jaro plné parádních zážitků, které bych nejradši dopodrobna vykřičela do světa. Ne proto, že bych se chtěla vychloubat. Ale třeba by si je mohl přečíst někdo, kdo si momentálně prochází nějakým ne úplně lehkým obdobím a připadá si, že už nikdy líp nebude. Já osobně jsem se takhle cítila loni v dubnu, začátkem října, letos v lednu a částečně i v únoru... A ejhle, teď bych mohla napsat hromadu článků, třeba o tom:

  • Jak jsme konečně objeli všechny naše milované příbuzné, které jsme bohužel kvůli mojí nemoci nějakou dobu zanedbávali, a jak jsem byla ráda, že se zase vidíme. Stejně tak bych mohla psát o radosti, kterou mi přineslo „obyčejné“ posezení u kafe s kamarádkami. Nebo procházka s jinou kamarádkou, se kterou se známe od roka. Ještě teď na mě dýchá takový zvláštní pocit, že je všechno přesně tak, jak má být. 
  • Jak jsem po menší pauzičce oprášila nosítka a neskutečně si užívám chvilky, kdy se mi spící hlavička (ta menší) tak důvěrně opírá o hrudník, nebo (ta větší) o záda. Co naplat, že naše děti nejsou zrovna drobečci – stejně bych takhle s nimi došla až na světa kraj.
  • Jak jsme si užili Velikonoce. I když... Moje snaha o nabarvení alespoň obstojných velikonočních vajíček s dítky za zády byla hodně naivní. Ve výsledku jsem byla ráda, že děti i kuchyň zůstaly celé (a pár ušmudlaných vajec taky). 
  • Že je fyzicky možné měsíc po ozařování hrudníku udýchat hodinové intenzivní ježdění na koni a ani u toho nemrknout. Ale to je jen bonus, protože teď stejně nejvíc ocením něco úplně jiného a jednoduššího. Třeba když mi Ivánek ve výběhu přišel naproti a přátelsky mi položil hlavu na rameno, nebo když se mi Adélka na procházce ani jednou nezasekla. 
  • Jak dokáže povzbudit pořádné chlapské obejmutí od mého muže. A zjištění, že umí vyrobit luxusní domácí kynuté vafle s borůvkama a jahodama, taky není od věci...

  • Jak jsem si na Čáry dovolila vypít CELÉ pivo a pak jsem se tam u jezu pod jabloní instinktivně krčila v očekávání té ukrutné bolesti za krkem, kterou se mi nedaří vymazat z paměti, přestože se už od Vánoc neobjevila. Úleva, že zase nepřišla, je nepopsatelná. Všechno je jako dřív. Tak, jak má být. 
  • Jak jsem byla se svými blížícími se narozeninami čím dál tím víc nervozní, protože to byly narozeniny třicáté. Nakonec se ukázalo, že třicítka je mnohem lepší číslo, než dvacítka. Protože dostat třicet plněných šátečků a třicet makronek je bezpochyby výhodnější, než kdyby jich bylo jen dvacet. Oslava pak byla parádní, ostatně stejně jako všechny naše oslavy s rodinou a kamarády. Stejně ale budu vždycky nejvíc vzpomínat na tu loňskou, která mi dodala tolik odvahy a síly, že jsem se nebála ani operace uzliny druhý den, ani jejího výsledku, ani o budoucnost miniaturního Františka v bříšku. Na něco takového se zapomenout nedá.



Ale aby si někdo náhodou nemyslel, že si lítám na nějakém růžovém obláčku plném koní, káviček, vaflí a roztomilých dětí, měla bych se přiznat i těm nepříjemnějším věcem, které se mohou po léčbě objevit. 

Například:
  • Jak se mě únava stále drží jako klíště. Občas přijde den, kdy umí docela znepříjemnit život a i u běžných domácích činností to docela skřípe. 
  • Jak s blížícím se termínem PET/CT nenápadně roste strach z jeho výsledku. Zvlášť když mě zrovna píchá v místech, kde se nacházely nemocné uzliny. A že se takové tlaky a píchání občas objeví. 
  • Že když jsem se teď párkrát vypravila do Prahy, nemohla jsem se pak zbavit zvláštního, dosud nepoznaného pocitu. Určitého strachu z většího množství cizích lidí, nebo jak to nazvat. Musím se přiznat, že kdybych teď měla zase začít dojíždět do práce, pravděpodobně by to bylo pěkné psycho. 
  • Jak jsem začala čím dál víc přemýšlet nad příčinou mé nemoci a jak jsem se do toho pěkně zamotala. Tady se zkusím přeci jen trochu rozepsat...

Pokud máte za sebou chemoterapii a ozařování, zkrátka se neubráníte a hltáte nejrůznější příběhy a rady od lidí, kteří na tom jsou (byli) podobně. Pak se dočtete, jak si někdo díky nemoci uvědomil, co bylo v jeho životě špatně, někdo změnil stravu, někdo práci a někdo úplně všechno. Jak je nemoc vlastně dar. A ze všech stran na vás vykukuje slovo „sebeláska“. Jen aby nedošlo k nějaké mýlce – toto není útok na nikoho konkrétního, ale čistě můj vlastní problém se sklony k porovnávání se s ostatními (vlastně někdy i sama se sebou – já vím, je to úlet, ale je to tak...). 

Ještě jedno upřesnění: S myšlenkou, že nemoc je svým způsobem dar, se plně ztotožňuji. Je to škola života, která mě naučila větší pokoře, neuvěřitelně stmelila naší rodinu a změnila můj přístup ke spoustě věcem. Ale mám-li být upřimná, že bych si ji v nejbližší době chtěla zopakovat, to se úplně říct nedá. A jak se mám vyvarovat návratu onemocnění, když vlastně neznám jeho příčinu? Najednou mi přišlo, že něco takového nikdy nemůžu dokázat.

Když mě totiž nějaké možné příčiny napadly, buď je už nelze vzít zpět a nic na nich nezměním (např. mononukleóza, nějaká ta cigaretka v mládí...), některé bych ani neměnila, protože bez nich bych nebyla tam, kde dnes jsem (určitá stresová období, honička z jedné práce do další a zase ke koním...) a některé změnit jdou, ale já nechci nebo mi to nejde (například, že mi stále dělá potíže říct si o pomoc, že pořádnému spánku jsem více než dva roky opravdu moc nedala, nebo že jíst vyloženě zdravě dokážu pouze pod výhrůžkou svědění kůže). 


I nádorové onemocnění patří částečně k tzv. psychosomatickým chorobám. To jsou choroby, kde prvotní příčinou vzniku nemoci je velká psychická zátěž. Je jedno, je-li člověk vystaven ztrátě nebo zisku, např. ztratí zaměstnání, odchází do důchodu, zemře celoživotní partner nebo naopak se ožení, narodí se mu dítě, je povýšen v zaměstnání apod.“ Tady by také mohl být zakopaný pes, protože chvíli před mým onemocněním jsem se vdala a narodilo se mi dítě. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, ze i kdyby mi tyto velké životní změny měly způsobit tisíc nemocí, nikdy bych neměnila. 

A jelikož jsem stále schopná nechat se vystresovat drobky na podlaze, do nějaké sebelásky mám pravděpodobně ještě hodně daleko. Nic jsem se nenaučila a nemoc se mi tím pádem musí zákonitě vrátit... Ano, až takhle jsem před pár dny uvažovala...  

Víte, co mě z toho kolotoče vysvobodilo? Smrt. Ano, smrt. Dýchla na mě z jedné knížky (kdo četl alespoň první kapitolu knihy Heřmánkové údolí od Hany Marie Körnerové, může si domyslet, co se mi asi honilo hlavou) a já si najednou hodně nepříjemně fyzicky uvědomila, že byla blízko. Že žít v jiné době, nebo v jiné zemi, všechno by bylo jinak. No, asi to nebudu více rozebírat – přeci jen, o koních a vaflích s jahodama se píše (a asi i čte) poněkud snadněji. Když budu stručná, najednou jsem zaznamenala něco jako výstrahu. Abych nehrotila blbosti, nešťourala se ve věcech, které nejdou změnit, a raději se radovala z každého dne, který jsem dostala darem, protože jsem měla štěstí a narodila jsem se v této zemi a době. Tak jsem zkusila poslechnout a zjištění, že žádné hypotetické příčiny onemocnění hledat nemusím (protože vlastně nemusím vůbec nic), mi přineslo nepopsatelnou úlevu. Neříkám, že mám vyhráno, ale tohle „uvědomění“ by mohlo být určitým prvním krůčkem ke zlepšení mého vztahu sama se sebou... Uf, zní to trochu komplikovaně (a přesně takové věty mi občas u druhých připadají jen těžko uvěřitelné), ale vy určitě víte, co jsem chtěla říci... A jestli ne, alespoň jsem si tu vylila srdce.


Tak o tomhle všem bych se chtěla rozepsat. Poprosila bych někoho o hlídání, sedla bych si na zahradu s kafíčkem a psala a psala. O každém výše zmíněném „Jak...“ bych napsala minimálně dvě stránky. Jenže mě to moc nejde. Možná jsem jen (ne)obyčejně líná. Nebo mě teď nějaká síla táhne zvednout zadek ze židle a jít dělat něco jiného, protože u počítače se ještě za život nasedím dost. Kdo ví... Ale nějak cítím, že je lepší jít si protáhnout záda, postavit Julince opičí dráhu z kuželů za jízdárnou a vyrobit jí medaili z kytek a sena, nebo dopsat pár stránek Fandovi do deníčku. Nebo (abyste viděli, že to moje “uvědomění” není zase tak úplně dokonalé) umýt ušmudlané okno v kuchyni, vydrhnout troubu, nebo vyluxovat ty výše zmíněné drobky. 

Proto se na mě prosím nezlobte, pokud bych se teď nějakou dobu neozvala. 


Co napsat závěrem? Samozřejmě, že Vám všem moc děkuji za to, že čtete a jste s námi. Moc si
Vaší přízně vážím a až zase chytím slinu, jsem tu jako na koni :)


Vaše Lucka

Komentáře