Květen je za námi a máme tu
červen. Společně se zářím jsou tyto měsíce mými nejoblíbenějšími a letos to
platí několikanásobně. Všechny ty vůně, seno, červené vlčí máky, třešně, jahody. Blesky, které osvětlují kopce na obzoru, zatímco uspávám rozdováděné draky.
Malý dráček už dávno není neviňátko žužlající gumového králíčka ve svém proutěném košíčku, ale desetikilový svalnatý chlapák, který dokáže během pár minut obejít nábytek, několikrát spadnout a dolézt po čtyřech do kuchyně, kde vykrámuje celou skříňku a následně vleze do myčky na nádobí. Přemýšlím, jestli doby, kdy si brzy ráno hrál na dece, zatímco já měla prostor na řešení svých bolístek, nebyly jen nějaký přelud. A ta větší dračice? Umí si dupnout, umí si sama otevřít dveře a ve vteřině se vypařit, ale také si umí sama leccos obstarat a zařídit. Sedět se mnou u stolu a při večeři si povídat o tom, co jsme za celý den zažily. Společně se oba draci dokážou poměrně hlasitě přetahovat o hračky, ale už jsou i chvíle, kdy o nich ani nevím a hrají si spolu. Oba hltají přítomnost maminky, která tu pro ně může být víc a víc, protože je jí každým dnem o něco lépe, a chtějí jí jen pro sebe. Ale také přichází momenty, kdy maminku k životu absolutně nepotřebují a mají svůj vlastní sourozenecký svět, svoje hry a dokonce i svojí řeč.
Malý dráček už dávno není neviňátko žužlající gumového králíčka ve svém proutěném košíčku, ale desetikilový svalnatý chlapák, který dokáže během pár minut obejít nábytek, několikrát spadnout a dolézt po čtyřech do kuchyně, kde vykrámuje celou skříňku a následně vleze do myčky na nádobí. Přemýšlím, jestli doby, kdy si brzy ráno hrál na dece, zatímco já měla prostor na řešení svých bolístek, nebyly jen nějaký přelud. A ta větší dračice? Umí si dupnout, umí si sama otevřít dveře a ve vteřině se vypařit, ale také si umí sama leccos obstarat a zařídit. Sedět se mnou u stolu a při večeři si povídat o tom, co jsme za celý den zažily. Společně se oba draci dokážou poměrně hlasitě přetahovat o hračky, ale už jsou i chvíle, kdy o nich ani nevím a hrají si spolu. Oba hltají přítomnost maminky, která tu pro ně může být víc a víc, protože je jí každým dnem o něco lépe, a chtějí jí jen pro sebe. Ale také přichází momenty, kdy maminku k životu absolutně nepotřebují a mají svůj vlastní sourozenecký svět, svoje hry a dokonce i svojí řeč.
Dny jsou teď pestré a barevné a
já si čím dál častěji uvědomuju, že k tomu patří i to špatné. Dřív, když
byla Julinka ve věku, ve kterém je teď Fanda, jsem to nevěděla a neustále se
porovnávala s ostatními maminkami, abych náhodou něco nezanedbala. Možná
se dvěma dětmi na podobné řešení není čas, možná jsem také o něco starší a
zkušenější. I když... S těmi zkušenostmi to ještě asi nebude úplně
dokonalé, protože řešit, jestli jsem tak dobrá jako ostatní a jestli dělám věci
tak, jaky „by se mělo“, dokážu stále.
Přesvědčit jsem se mohla hned
začátkem května, kdy to bylo asi následovně: „Je středa 11. května a já si vychutnávám dárek, který jsem dostala
k třicetinám od svých úžasných švagrových. Celý den plný malování, které
už mi tolik chybělo. Malujeme květy olejem a přestože jsem ještě ve stavu, kdy
mě takový celodenní výlet stojí mnoho sil, neskutečně si užívám ten svobodný pocit,
že si alespoň pár hodin můžu dělat, co se mi zachce. Skoro jako když jsme si
kdysi s Otou otevřeli lahvinku a do noci malovali portréty našich koní.
Když se ale na konci porozhlédnu kolem sebe, přijde tak trochu šok. Všude kolem
mě jsou nádherné květy, rudé rozkvetlé růže i nevinná bílá poupátka. Vše do
detailu a elegantně vyvedené, zatímco můj výtvor... No, podívejte se níže a
posuďte sami.
Když při cestě na metro propukne liják a já ho chráním vlastním
tělem, už ho mám ráda. Už vím, že jsem si takovou divokou předlohu vybrala
z nějakého důvodu. Že jsem tam ty barvy nafrkala letem světem na základě
nějakých emocí, a ne proto, že bych byla líná. Ale ještě na kurzu jsem byla
zklamaná a nešťastná. Proč nemůžu být jako ostatní? Proč taky nemám na plátně
elegantní a jemně vyvedené poupátko, se kterým bych se mohla pochlubit?“...
U koní se pak ale ukázalo, že
jsem se přeci jen od doby, kdy bylo Julince osm měsíců, něco naučila. Jak se mi
totiž začala zlepšovat kondice, vrátil se i starý známý červíček, který mi
v hlavě našeptával to své „už bys měla“. Už bys měla jet na delší
vyjížďku. Už bys ty přechody ze cvalu do klusu měla vypilovat. Už bys měla za
ty kavalety přidat nějakou pořádnou překážku. Vydržet dýl v pracovním klusu
s kobylou v pozici jako na závodech. To všechno je v pořádku,
protože je důležité neustrnout na jednom místě a dělat pokroky, ale... Není to
na nás příliš, když se spolu k pořádné práci dostaneme jednou, maximálně
dvakrát za týden? Chci tam tu překážku proto, že mi chybí skákání, nebo abych
měla pěknou fotku na Facebook? Jaké štěstí, že mám po boku svou učitelku Adélu,
která (jako už tolikrát) začala tuhnout a prát se, protože jí z mého hrrrr
stylu začala bolet záda. A nejen jí. Záda bolela i mě, stejně jako krk a také
břicho, na kterém se mi svaly po porodu ještě zdaleka nevrátily do původního
stavu (a naopak se mi díky tahání těžkých dětí a nevhodnému cvičení rozjela pěkná
diastáza). Navíc jsem se z nějakého důvodu začala víc honit, aby doma bylo
trochu lépe naklizeno, což dopadlo tak, že několik večerů vyprávěla pohádku
Julinka, zatímco já usínala v její postýlce. A vyrojily se důvěrně známé
signály. Dítě, které se doplazí za maminkou, aby ho pomazlila, ale ona mu uteče na druhý konec pokoje, protože tam zrovna teď potřebuje utřít prach. Kůň, který mi chce tolik říct a já to neslyším a bezhlavě drncám dál.
Co mi to připomnělo? Stačilo se
podívat do jednoho deníčku. Psala ho maminka, která se strachovala, aby její devítiměsíční
holčičce nic nechybělo. Chtěla jí věnovat všechno, ale zároveň být zase dobrá ve
všem, co dělala dřív. Když si řekla o hlídání, věnovala svůj čas tomu, „co by
se už mělo“, protože dnes přeci mámy musí být dokonalé, mít dokonalé děti, po
nocích kojit, ve dne se zlepšovat v nejrůznějších aktivitách a k tomu
mít doma pěkně uklizeno. Tahle maminka kojila, brala antibiotika na boreliózu,
bolelo jí za krkem a všechny klouby, ale ona si dávala čím dál tím víc úkolů. Mohlo by mi jí být
líto, ale já jsem k ní pocítila velké sympatie, protože to zkrátka jinak dělat neuměla. Pak pochopila, zvolnila, tak trochu změnila styl a moc se jí
ulevilo. Ale to už se v deníčku psalo o nějaké divné bolesti za krkem,
která přichází, když se napije černého piva. A pak už příběh znáte.
Ano, ta maminka jsem byla já. Ta,
která se teď pomalu učí rozpoznávat nejrůznější signály, které jí říkají, že
tudy cesta nevede. Ať už se jedná o jemné náznaky (rozladěné miminko, ztuhlá
kobyla, bolavá záda, krk či břicho), nebo pořádné kopance (scénka od staršího
dítka, bušení srdce uprostřed noci či sen, kdy jí nechutný chlap bolestivě drží
na krku v místě uzlin).
Metodou pokus-omyl po malých
krůčcích zjišťuji, co mi tělo říká. Třeba když se vrátí bolest v krku po
ozařování, je zkrátka lepší využít každé volné chvilky k odpočinku a
nenamlouvat si, že když vypiju šálek čaje, který má v názvu slovo „relax“, budu
mít splněno.
To ale neznamená, že od teď už nebudu nic dělat, abych náhodou něco nepokazila. Mám své sny, možná ještě víc než dřív, a kvůli
nim si určitě budu muset máknout. Jen se pomalu zkouším zastavovat,
porozhlédnout a zeptat se sama sebe, jestli danou věc dělám proto, že opravdu
chci, a ne proto, že se to ode mě tak nějak očekává. Nebo nedejbože proto, že
se chci zavděčit nějakým cizím lidem. Musela jsem si projít hodně tvrdou
školou, abych tohle pochopila...
Ten hlavní vzkaz si ale nechávám
na konec. Navzdory tomu, že si mnohem víc rozmýšlím své aktivity, říkám si o
pomoc a všichni mi neskutečně pomáhají, večer doslova padám únavou. Třeba když se
sejde několik špatných nocí, honí se mi hlavou, že vlastně žiju nějaký pokus,
zda je vůbec fyzicky možné se s takovým tempem a nedostatkem spánku
vyléčit. Občas se nachytám při ošklivých myšlenkách, ve kterých si moc šancí
nedávám. A už se konečně dostáváme k tomu vzkazu, kvůli kterému jsem se
rozhodla oprášit notebook a něco sepsat.
Připadá mi, že o tom, jak těžké
je šestinedělí, se mluví na každém rohu, stejně jako se mluví o tom, jak
náročná je chemoterapie a ozařování. Ano, jedná se o sakra těžká období, která
vám převrátí život naruby. Ale i když se to nezdá, pak může následovat něco
ještě složitějšího. Zdánlivě otrkaná maminka s osmiměsíčním (ročním,
dvouletým...) dítětem potřebuje pomoc úplně stejně, jako ta novopečená, která
se teprve rozkoukává. Jen trochu jinou. A člověk, který má po léčbě a tváří se,
že už má všechno na háku, možná řeší víc věcí, než si myslíte. Přetrvávajícími
nežádoucími účinky léčby počínaje a strachem z návratu do běžného života
konče. Možná je to pro vás automatické, ale mě by nenapadlo něco podobného
řešit, dokud jsem si oboje sama nezažila.
Prosím, neberte tento vzkaz jako
nějaké mé nářky – mě skutečně všichni pomáhají a i přes všechny náročné noci a
situace je pro mě mateřství jedním z hlavních hnacích motorů, díky kterým
se prostě MUSÍM dát do kupy. Jen je to sakra těžké. A tak se zkuste
porozhlédnout, jestli kolem sebe náhodou nemáte nějakou blízkou osobu, která by
ocenila, že jí chvíli podrncáte s kočárkem, popřípadě přinesete nákup, nebo
nějakou dobrotu.
Určitě máte nějakou kamarádku, která je maminkou. Tak jí vytáhněte na pokec a pochvalte jí za to, co dělá, přestože se vám může zdát, že když je člověk "jen" na mateřské, tak je to brnkačka. Není.
Komentáře
Okomentovat