Když nad tím tak přemýšlím, možná
by bylo více než vhodné, abych svůj blog přejmenovala. Mohl by se jmenovat
třeba „Píšu jednou za uherskej rok“, nebo tak nějak... Což o to, témat by byla
celá hromada, jenže už jaksi není, kdo by si sedl a hodil je „na papír“. Síly
mám teď zase o něco víc, než jsem měla před pár měsíci, ale stejně tak roste i
síla a aktivita mých dětiček, z čehož mám samozřejmě velkou radost.
Nicméně to znamená, že večer ulehám do dětské postýlky a vyprávím pohádku,
jejíž konec se dozvím jen málokdy, poněvadž jsem většinou tuhá už někde za
polovinou. Ráno pak náš mladý pán, který mimochodem koncem září oslavil své
první narozeniny, hlásí budíček na můj vkus poněkud brzy. Jakýkoliv pokus o
psaní v tuto hodinu by se stal dobrodružnou hrou, na jejímž konci by byly
z notebooku vyďoubány všechny součástky.
Mohla bych psát, když děti hlídá
někdo jiný. Ale to už je zase můj posvátný čas, který patří koníkům.
Nebo jsou tohle všechno jen
výmluvy. Třeba v lednu nebylo výjimkou, že mě proud myšlenek v noci
zvedl z postele, a já psala a psala, abych se ze všeho vypsala. Zato
v posledních týdnech jsem se nějak podvědomě snažila raději nad ničím moc
nepřemýšlet. Raketovou rychlostí se totiž blížila kontrola na Vinohradech,
která mě začala stresovat více než je zdrávo.
Nevím,
jestli si někdo dokáže představit, co se může honit hlavou člověku po
onkologické léčbě, kterému se blíží kontrola. Já si to tedy představit nedovedla,
dokud na mě nedošlo. Všechny zkoušky, závody, nepovedený rande, státnice, obhajoby,
pracovní pohovory i prezentace, se v mém případě mohou jít zahrabat. Samozřejmě
jsem věděla už dávno, že to zdaleka nemám na háku, ale s blížícím se
termínem vyšetření jsem si připadala čím dal tím víc mimo.
O
strach z relapsu (návratu onemocnění) se však jednalo jen částečně –
mnohem více mě v tuto chvíli děsila představa nejrůznějších následků
nemoci a léčby. Navíc jsme se navždycky loučili s naším dlouholetým
koňským kamarádem Filípkem, jehož odchod byl pro nás všechny moc těžký. Zhruba
od té doby jsem na hrudi (v blízkosti srdce) pociťovala nepříjemné pocity. Ty
většinou vyústily v řetězec situací, které byly různé, ale končily stejně.
Panikou. Už se nikdy nedám dohromady a všechno je v háji.
Byl to
takový kolotoč. Většinou začal nějakou prkotinou, která mě rozhodila, a pak už
to jelo. Nenápadný tlak na hrudi... Začnu o něm přemýšlet, tím pádem jsem tak
trochu mimo... Děti to vycítí a začnou se dožadovat pozornosti nějakou
bláznivou činností... To mě rozhodí ještě víc a tlak se stupňuje... Pak pokazím,
co se dá... A kolotoč jede – co mi v tom hrudníku najdou? Když budou
špatné výsledky, jakým způsobem se je zase dozvím? A tak dále.
Nechtěla jsem proti strachu úplně
bojovat, protože podle mého názoru je úplně normální a do určité míry
prospěšný. Já osobně ho vnímám jako takový vztyčený prst, který mi říká, abych
přibrzdila. Jenže výše popsané situace už se mi vůbec nezamlouvaly a nechtěla
jsem, aby se mnou něco takto cloumalo. Musela tedy přeci jen trochu zabojovat,
respektive vykličkovat tak, abych se z toho úplně nezbláznila.
Ale jak? V mém případě byla situace snesitelnější, díky
následujícímu.
Základem je nic sobě nedusit a všechny
svoje obavy někomu povědět, v čemž jsem se díky své nemoci oproti
dřívějšku poměrně zlepšila. A tolik to pomáhá! Takže už zase děkuji své rodině
a kamarádům, především pak svému muži, který měl mé panikaření v přímém
přenosu.
Jako další klíč k úspěchu vidím
to, že jak jen to šlo, šla jsem brzy spát, abych nebyla tolik unavená.
Dále mi pomohlo být co nejvíce venku
na vzduchu a chodit, chodit chodit. V tom mi hodně nahrál do karet letošní
podzim jako malovaný a samozřejmě náš dvojkočár, bez kterého bych byla víte
kde.
Koně. Kapitola sama o sobě. Někdy bych to s nimi nejradši
vzdala, protože vynaložené úsilí mi kolikrát připadá vyšší, než získaná
energie. Ale to je jen zdání. Moc dobře vím (i každý kdo mě zná), že kdybych se
jich vzdala, byl by to můj konec.
Asi se
budu zase opakovat, ale nejvíce mě táhly kupředu moje děti.
František,
který mi den co den ukazuje, jak je ten klučičí svět jiný, zábavný a
dobrodružný.
Julinka,
která mě od rána do večera vystavuje výzvě “Maminko, vyprávěj mi když si byla
malá”, u čehož se občas pěkně zapotím. I když během období, kdy jsem měla za
úkol vymýšlet a vyprávět nekonečně mnoho nových epizod pejska a kočičky, se mé
poznamenané mozkové závity nadřely podstatně více.
A tak vzpomínám
a vyprávím a když už si myslím, ze není co, vždycky mi
v hlavě vyplyne nějaká zdánlivě zapomenutá vzpomínka. Najednou ta mateřská
nabývá úplně jiný rozměr a dny se plní nejrůznějšími aktivitami, které jsem
jako dítě milovala. Jsou tak jednoduché, ale umí udělat tolik radosti!
Vzpomínám, jak jsme s mámou cvičily v obýváku na zemi a jak nás táta
vzal na kole na výlet tajnou cestou. Jak nám babičky dovolily tvořit
v kuchyni. Jak nás jeden děda učil kreslit a druhý tancovat.
Všechno
se zdálo být zapomenuto a překryto kvanty informací, které se mi během těch
dlouhých let podařilo vtlouci do hlavy, třeba ve škole. Ale moji dva malí
archeologové do těchto nudných vrstev poctivě a vytrvale ťukají a ťukají, až se
jim daří odkrývat i ty nejvíc ukryté vzpomínky, což mi každý den doslova
zachraňuje život.
A už
jsme u toho! Jaká je ta hlavní věc, díky které jsem úspěšně prokličkovala
dalším náročným obdobím? Nebát se a chovat se tak trochu jako malá. Hrát si a
radovat se z maličkostí. A tak nám s mojí slečnou (v rámci možností a bezpečnosti)
vznikají pod rukama otisky podzimního listí, náramky i spousty dobrot.
Jednoduchých, ale pro nás nejlepších na světě. Listujeme v kuchařce se
zdravými (i nezdravými) recepty a pak řádíme v kuchyni. Cvičíme na koberci
jógu úplně stejně, jako jsme cvičily s mámou a ségrou. Jezdíme na kole a
učíme to i Fandu. Párkrát jsme navštívily krámek s korálky a tvoříme.
Tvořím i já sama a mám před očima, jak jsem někdy ve čtvrťáku na vejšce byla
tak moc zamotaná ve své vztahové motanici, až jsem z toho umotala plnou
krabici náramků a upletla šálu. Nebo jak jsem před porodem vybarvovala takové
ty antidepresivní omalovánky pro dospělé.
A tak
jsem si hrála a hrála, až jsem se nakonec nezbláznila.
Všechna
vyšetření byla naplánována na pondělí 21. 10. 2019. Ráno jsem byla poněkud
nervózní, abych přijela včas a stihla všechno oběhnout. Abych
trefila do míst, kde jsem byla naposledy někdy před rokem. A také abych
nepoztrácela všechny ty papíry a někdo mi nevynadal. Jinak jsem už ale
měla zpět svůj osvědčený postoj z dob léčby. Nějakým zázrakem se mi alespoň
částečně vrátil optimismus, díky kterému jsem celou léčbou tak proplula. Když
jsem měla odebranou krev a viděla část výsledků spirometrie, které byly v
pořádku, řekla jsem si, že se budu radovat, i kdyby to měly být jediné dobré
výsledky dnešního dne. I kdyby se na mě měl mračit celý svět.
Obě vyšetření
jsem měla hotová už před osmou ranní a mlhavým areálem vinohradské nemocnice
jsem se přesunula na rentgen plic a srdce. Tam jsem šla hned na řadu, takže
jsem se při cestě na kardiologii stihla stavit v nákupáku pro něco na sebe, což
skončilo nákupem třech bodýček a jedněch tepláčků. Do Vršovic jsem šla pěšky a
na všechno koukala jako puk. Přeci jen, ve městě jsem už nebyla hodně dlouhou
dobu, a tahle část Prahy měla takhle po ránu takovou specifickou atmosféru,
která mi slovy nejde moc popsat. V čekárně kardiologie jsem se pak dozvěděla
několik životních rad od skupinky důchodkyň, které mě oslovovaly kolegyně, a
mezi než jsem se svým účesem dokonale zapadla.
Během
vyšetření mě však humor přešel, protože právě o stav svého srdíčka jsem měla
strach asi největší (vzhledem k blízkosti ozařování a k umístění tlaku na hrudi
v posledních týdnech). Pan doktor byl velmi pečlivý a já byla celá roztřesená
očekáváním, jaký verdikt se dozvím. Ani jsem nedutala. Ten balvan, který mi
spadl ze srdce, když jsem se dozvěděla, ze je vše v pořádku, musel být slyšet i
za hranicemi Vršovic. Pak už na mě čekal Ota s nabídkou výborného oběda a já i
přes nabíhající únavu věděla, že všechno je tak, jak má být.
Následovala
hodinka čekání na Hematologii, kde jsem ještě nedávno byla jako doma. Ota seděl
vedle mě a já mezi čtením časopisu 100+1 přemýšlela nad tím, jací se
v této čekárně scházejí hrdinové.
Potom
jsem šla na řadu. A jaký byl závěr? Nálada v ordinaci o (hodně velké) poznání přátelštější
než minule. Krev – až na nižší hladinu vitamínu D v pořádku. Spirometrie – v
pořádku. Rentgen hrudníku – v pořádku. Vyšetření srdce – v pořádku. Závěr
od paní doktorky – kompletní remise stále trvá! No, co víc dodat... Někomu by mé
výsledky mohly připadat samozřejmé, ale já měla v tu chvíli takovou radost, jaká
se jen stěží popisuje. Ale vy si to jistě dovedete představit a já bych ji
přála všem, kteří se zrovna potýkají s nějakou složitou situaci, ať už je to
nemoc, nebo cokoliv jiného. Kdyby to šlo, nejradši bych alespoň kousek té
radosti poslala někomu, kdo jí zrovna potřebuje.
V takové
výsledky jsem ani nedoufala a tak trochu se omlouvám sama sobě, že jsem si
příliš nevěřila. Znovu obdivuji své tělo za to, jak se ze všeho dokázalo oklepat, a snažím
se mu zase o něco více naslouchat. Třeba teď, když ze mě všechno spadlo, prudce
se ochladilo, a opět začínám pociťovat únavu, už nechodím 10 km denně s kočárem,
ale čteme si pěkně v teplíčku knížky.
Uvidíme,
co další dny přinesou, ale doufám, že vám o tom zvládnu napsat dříve než po
další kontrole, na kterou mám přijít až v dubnu. Budu se snažit 😊
A moc
děkuji za podporu 😊
Vaše Lucka
Komentáře
Okomentovat